Trabantem do posledního dechu

Už v případě minulé cesty bylo zřejmé, že seriál bude pro tuhle svéráznou bandu motomagorů příhodnějším formátem. Australsko-asijská výprava je sice slabší na počet kilometrů, nicméně zatím nejmasivnější co do natočeného materiálu, technického vybavení i různých sociálních záležitostí (vozíčkáři v trabantu na těžkém terénu, vztah Dan - Dominika). Film tentokrát působí zkrátka až moc jako stručný výtah něčeho zajímavého (zvlášť pro nás, co jsme celou dobu sledovali dění ve skupině na facebooku) a zanechává spoustu otázek, jejichž rozvinutí bych se rád dočkal. Seriál hned první epizodou napověděl, že se věci rozvíjet budou; pokud patříte mezi fandy Přibáňova dvoutaktního cvokhausu, doporučuju počkat si na něj a film rovnou přeskočit. (09.09.2016)

Začínat téměř od konce asi nebylo ideální, tudíž (zatím) nevím, co se v předešlých putováních událo, či jak moc se cestovatelská skupinka vyvinula. Ale popravdě, až tak extrémně z toho nadšený nejsem. Cesta byla docela fajn, některé situace překvapily, jen mi holt obsazení nepřišlo kdo ví jak charismatické. Místy jsem trochu vypínal soustředění, ale jinak se na to koukat dalo docela slušně. 70% (07.09.2017)

V pořadí čtvrtí trabanti nedokáží vtáhnout diváka do děje, tak jak tomu bylo v Americe nebo Africe. Chybí úvod, chybí mapa, chybi souvislosti. Dan Přibáň asi nechtěl, aby všechny jeho filmy působily uniformě, proto zde vynechal zmíněné body což se odrazilo na kvalitě filmu. Hodnocení 80% si dokážu vysvětlit jen tak, že hodnotilo převážně portfolio fanoušků žlutých vozítek a proto hodnocení nadsadilo nesmyslně vysoko. Stačilo by film o půl hodiny prodloužit na klasickou stopaž 120 minut a byly bychom úplně někde jinde. Seriál je o dva levely výš...55%. (16.10.2016)

Rychlost Trabantu a Maluchy ani velikost bicepsů Dana Přibáně tomu sice neodpovídají, ale trabantí filmy se svým směřováním čím dál víc podobají sérii Rychle a zběsile, jejíž poslední díly nesou znaky rodinného melodramatu. Od diváka se předpokládá, že jsou mu postavy, tvořící dohromady jednu - občas rozhádanou - mezinárodní rodinu, sympatické, rád s nimi tráví čas a budou ho tudíž zajímat jejich osobní krize a vztahy mezi nimi. Místa, kterými „žlutý cirkus“ projíždí, jsou oproti tomu tlačena stále víc do pozadí. Vyjma pár postřehů k velkému australskému šutru, pohodovému naladění obyvatel Timoru nebo (v kontextu filmu) nepatřičné vsuvky o neblahých ekologických důsledcích dojení palmového oleje, není důležité, kudy se jede, ale kdo sedí za volantem. Skutečnost, že jde kamera sociálním hercům víc na tělo, vychází také z většího zapojení malých kamer instalovaných na motorkách nebo v autech, takže jsme přítomni skoro všemu, co kdo koná. Zážitek z jízdy je díky tomu fyzičtější a intenzivnější, ale zároveň schází větší odstup od bezprostředního prožitku (který letecké money shots nenahradí). Osobně s tím nemám problém, protože mě tenhle sebevražedný oddíl na dvou a více kolech baví (včetně nových členů), ale kdo očekává klasický faktografický cestopis, jakými ČT2 zaplácává většinu všednodenních večerů, a zároveň neviděl žádný z předchozích filmů, bude zřejmě zklamán z toho, jak málo se dozví. 75% (17.03.2016)

Brilantní černý humor: Dominika spadne a ostatní se ji ptají, jestli je v pořádku. Dominika řekne, že tak napůl OK. Na to ji vozíčkáři odpoví, že je taky napůl OK a druhá odpoví, že je OK na 3/4 :D. No to zabilo celé kino. Dobrých hlášek nepočítaně, pádů také. Ale Jižní amerika mi přišla o chlup lepší. (21.03.2016)