Katzelmacher

Mezilidské vztahy v jedné z nejhnusnějších podob. Na jedné straně páry, kde se muž k ženě chová jako k zasviněnému hadru a žena neustále mluví o svatbě. Na straně druhé pomluvy, žárlivost, závist, xenofobie, násilí. To vše zabaleno do černobílého sterilního obalu se stužkou dlouhých záběrů jakoby "o ničem" - leč ony bohužel o něčem jsou - o nesmyslném stereotypu lidí, jejichž život je prázdný jako vyžraná konzerva. Vše zobrazeno v hořce vtipném, avšak zároveň tak bezútěšném duchu, že člověka napadají myšlenky typu "než se nedejbože někdy dostat do podobného začarovaného kruhu, to se snad radši zabít" - bylo by to méně kruté... (20.09.2007)

Katzelmacher je film, který vypovídá hlavně o dvou tématech. O pozici gastarbeiterů, kterých do Německa přišly v šedesátých a sedmdesátých letech tisíce a také o povrchnosti a prázdnotě života a vztahů některých mladých Němců. Ty nám Fassbinder ukazuje v tom nejkritičtějším světle. Skupinka hlavních postav se chová jako tupé stádo, ale ani jednotlivá individua nejsou sympatická. Navzájem se podvádí (přičemž se Fassbinder nebojí ukázat ani homosexuální vztahy), pomlouvají, šíří klepy a žijí vyprázdněné stereotypní životy, což je ve filmu zdůrazněno omíláním dialogů o stále stejných tématech, případně opakováním celých vět a procházením stejných míst. Touto sociální kritikou mi Katzelmacher připomněl o něco starší Sedmikrásky Věry Chytilové, které neměly jenom podobně absurdní obsah, ale také sebevědomou a netradiční formu. Katzelmacher vychází z Fassbinderovy divadelní hry a také jeho filmová adaptace je minimalistická. Vystačí si s několika málo herci, nevýrazným herectvím, jednoduchými záběry i mizanscénou. (07.03.2011)

Vynikající Fassbinderův snímek o skupince mladých lidí, kteří své prázdné životy tráví den co den stejně. Žijí naprosto bez citů, dokonce po nich ani netouží. Bití žen svými partnery nepovažují za běžnou záležitost pouze muži, ale i bité ženy. Mladíci se často scházejí venku, aby si pokecali "o ničem". Nepotřebují žádný důvod (s výjimkou toho, že je cizinec), aby jím začal vadit řecky gastarbeiter Jorgos. Jorgos je narozdíl od mladíků slušný, je schopen citu. Nejdříve je jimi jen ignorován, později všelijak napadán. Fassbinder dobře věděl, že davy, skupiny, kolektivy jsou původcem primitivních názorů. Individualismus může být někdy dosti nepříjemný, ale člověk je aspoň svobodný. Kdyby se ta banda nescházela a každý si žil dle sebe, ani u jediného z nich by nevyvstával na povrch latentní fašismus. Jorgos jím samozřejmě nic neprovádí, přesto je hlavním tématem jejich nesmyslných keců. Stačí aby jeden plácl, že Jorgos jako Řek musí být komunista a hned je pro všechny komunista. Všem vadí, že pracuje v jejich Německu, ale přesto sami na práci kašlou. Nesmyslnost jejich xenofobního smýšlení ještě podtrhuje Fassbinder tím, že si (se svou německou tváří) zahrál Jorgose sám. (26.04.2008)

Podle vlastní Fassbinderovy divadelní hry, za pár dní natočené formálně velmi zajímavé dílo. Časté frontální záběry: kdy se postavy koukají pasivně před sebe (promlouvají tedy přímo k divákovi, aby primitivnost jejich názorů a charakterů byla ještě jasnější), nebo konají všední běžné úkony a nemluví. Přičemž kompozice působí jako divadelní scéna (případně jako frontální fotografie). Jasná, promyšlená struktura, vtip (plynoucí z absurdity situace: do lenivého poklidu města přijíždí po čase gastarbeiter, Jorgos z Řecka ztvárněný režisérem samotným, který je trnem v oku místním dělníkům, přízemním jak poleno) a Fassbinderovo sebevědomí (i schopnost mírně provokovat - dějem, nebo též záběry nahých mužských zad). Chtěl bych zjistit, na kolik klapek Rainer Werner natáčel klíčovou scénu, kdy místní zmlátí a skopou jeho postavu... (10.11.2010)

Pár prostředí bez objektů, které by k sobě strhávaly pozornost. Statická kamera. Jen občasné využívání přímé kauzality. Záběry končící prostým odchodem jedné nebo více postav z rámu (vzniká tak dojem, že jejich vyprázdněná existence je omezena jenom na bytí v obraze – mimo něj nejsou). Radikální odmítnutí estetiky narativního filmu není u Fassbindera samoúčelné. Formální úspornost slouží obsahu – chladnému pohledu na zamrzlost německé střední třídy. Ke svým neusazeným vrstevníkům je režisér stejně nelítostný jako k manželskému páru, jehož komunikace je postupně degradována na strohá sdělení a prudké fyzické výpady. Na agresi dřímající společně s předsudky pod laxně nahozenou fasádou Fassbinder upozorňuje s věcností tak brutální, až se film blíží absurdní komedii. Také z absence gradace je přitom zřejmé, že tohle čekání na Godota kvůli přístupu postav, jejichž neschopnost hnout s vlastními životy kulminuje stádní agresí, nikdy neskončí. 85% (05.02.2021)