Katzelmacher

Katzelmacher je film, který vypovídá hlavně o dvou tématech. O pozici gastarbeiterů, kterých do Německa přišly v šedesátých a sedmdesátých letech tisíce a také o povrchnosti a prázdnotě života a vztahů některých mladých Němců. Ty nám Fassbinder ukazuje v tom nejkritičtějším světle. Skupinka hlavních postav se chová jako tupé stádo, ale ani jednotlivá individua nejsou sympatická. Navzájem se podvádí (přičemž se Fassbinder nebojí ukázat ani homosexuální vztahy), pomlouvají, šíří klepy a žijí vyprázdněné stereotypní životy, což je ve filmu zdůrazněno omíláním dialogů o stále stejných tématech, případně opakováním celých vět a procházením stejných míst. Touto sociální kritikou mi Katzelmacher připomněl o něco starší Sedmikrásky Věry Chytilové, které neměly jenom podobně absurdní obsah, ale také sebevědomou a netradiční formu. Katzelmacher vychází z Fassbinderovy divadelní hry a také jeho filmová adaptace je minimalistická. Vystačí si s několika málo herci, nevýrazným herectvím, jednoduchými záběry i mizanscénou. (07.03.2011)

Pár prostředí bez objektů, které by k sobě strhávaly pozornost. Statická kamera. Jen občasné využívání přímé kauzality. Záběry končící prostým odchodem jedné nebo více postav z rámu (vzniká tak dojem, že jejich vyprázdněná existence je omezena jenom na bytí v obraze – mimo něj nejsou). Radikální odmítnutí estetiky narativního filmu není u Fassbindera samoúčelné. Formální úspornost slouží obsahu – chladnému pohledu na zamrzlost německé střední třídy. Ke svým neusazeným vrstevníkům je režisér stejně nelítostný jako k manželskému páru, jehož komunikace je postupně degradována na strohá sdělení a prudké fyzické výpady. Na agresi dřímající společně s předsudky pod laxně nahozenou fasádou Fassbinder upozorňuje s věcností tak brutální, až se film blíží absurdní komedii. Také z absence gradace je přitom zřejmé, že tohle čekání na Godota kvůli přístupu postav, jejichž neschopnost hnout s vlastními životy kulminuje stádní agresí, nikdy neskončí. 85% (05.02.2021)

Podle vlastní Fassbinderovy divadelní hry, za pár dní natočené formálně velmi zajímavé dílo. Časté frontální záběry: kdy se postavy koukají pasivně před sebe (promlouvají tedy přímo k divákovi, aby primitivnost jejich názorů a charakterů byla ještě jasnější), nebo konají všední běžné úkony a nemluví. Přičemž kompozice působí jako divadelní scéna (případně jako frontální fotografie). Jasná, promyšlená struktura, vtip (plynoucí z absurdity situace: do lenivého poklidu města přijíždí po čase gastarbeiter, Jorgos z Řecka ztvárněný režisérem samotným, který je trnem v oku místním dělníkům, přízemním jak poleno) a Fassbinderovo sebevědomí (i schopnost mírně provokovat - dějem, nebo též záběry nahých mužských zad). Chtěl bych zjistit, na kolik klapek Rainer Werner natáčel klíčovou scénu, kdy místní zmlátí a skopou jeho postavu... (10.11.2010)

Na malé ploše fragmentů mnichovské periferie se odehrává propletenec vztahů několika mladých lidí. Kdyby nestačily nepřetržité lži, promiskuita a tajná prostituce, nevyrovnanost partnerských vztahů a ze setrvačnosti společně trávený volný čas, další negativní vlastnosti postav odhalí příjezd řeckého přistěhovalce. Sterilita jednotlivých scén (ať už se jedná o statickou kameru, úsporné dialogy nebo strohost hereckého projevu) jen prohlubuje bezvýchodnou prázdnotu života hrdinů. Deziluzi naplňuje v neposlední řadě zjištění, že i mladá generace raději potlačuje individualitu, než by se vzdala bezpečí skupiny, navíc není ochotna poučit se z chyb otců a místo toho raději koketuje s nacismem zavánějící xenofobií. (08.01.2011)

Katzelmacher je výnimočný film: presvedčivo ukazuje tvár prežívania drvivej časti mládeže konca 60.rokov 20. storočia. Ideály detí kvetín scvrknuté do vzájomného stretávania sa pri múriku a následného prepájania tiel: každý s každým, ale zároveň navonok utajene. Dialógy sa točia len okolo ohováračiek: kto s kým, prečo a za koľko, či ako získať prachy + okiadzanie neprítomných. Prestrihané zábery ukážu odosobnenú telesnosť , bezúčelné násilie, prchavé momenty zábavy (tanec, popíjanie, pofajčievanie). Jedna vec mi však oproti dnešku bola sympatickejšia: strohé dialógy, úsečné odpovede. Zvyšok vypĺňali dlhé momenty ticha. A tie, poskytujúc priestor k akému takému sústredeniu vlastných myšlienok, dnes chýbajú. Súhlasím s cinefobom, že dnešní mladí nie sú veľmi iní. Iná je len forma, haliaca tuposť do vševedkovského obalu. Otupnú stereotypnosť vypĺňajú rovnako stereotypné (ale zdanlivo iné) činnosti: neustále hľadenie do monitorov pc, notebookov, čítačiek, mobilov. Frázy používané v tomto type komunikácie sú tiež rovnako sa opakujúce, len podporené buď wikimúdrosťou alebo vtipmi prebranými z aktuálne šírených spamov, seriálových dialógov, či zdieľaných skratkovtipov na sociálnych sieťach. Inak sa (v závese tohto slovného a hudobného smogu valiaceho sa pre zmenu do uší zo slúchadiel) medzi mladou generáciou rieši stále toto isté: kto s kým a prečo vôbec, prečo si začala/začal s cudzincom (arabom, černochom, vietnamcom), ako nelegálne trhnúť nejaké prachy, je študentská prostitúcia až taká nemorálna?, peňažné disproporcie a vydierania vo vzťahoch sú tu tiež, hádam len tie fyzické bitky ženských sa čoraz častejšie nahrádzajú premakanejším psychoterorom (na oboch stranách) a dialógy sú obohatené o spomenuté nezmyselné množstvo totálne nadbytočných slov vyšklbnutých z kadejakej kopy lingvistického hnoja. Len nejaký ten Fassbinder 21. storočia zatiaľ chýba. (13.06.2012)