Vážený občan

Výsměch oněm romantizujícím vyprávěnkám o nostalgických návratech ke kořenům, do míst, odkud pocházíme. První polovina je trošku rozvláčná, ovšem v druhé půlce člověk pochopí, proč to tak musí být. Po skončení zůstává silná emoce ze sarkasmu, s nímž autoři pohlédli na regionální malost a tupost. Jedno, jestli Argentinkou, Italskou nebo Českou. (09.08.2020)

Prima zápletka a hrozná škoda té kamery a střihu. Občas roztřesené záběry a amatérská perspektiva, jako schválně mi to teda nepřišlo. Slavný spisovatel se svébytnými názory, nositel Nobelovky za literaturu je pozván do své rodné vesnice, aby převzal titul váženého občana. Ve svém rodišti nebyl třicet let, ale čerpal odsud veškerou inspiraci pro své dílo. Potkává zde staré přátele, svou lásku, vzpomínky.... Momentálně vyhořelý spisovatel zde nachází novou studnici inspirace pro své psaní. (13.08.2017)

Vyrovnat se s minulostí a s tím, kam člověk patří, znovu se setkat s místem, kde člověk vyrůstal, ale odkud utekl, to není jednoduchý, i když jste světově známý a uznávaný autor. Je to o to těžší, že zrovna máte vlastní osobní krizi. Přesto to může být docela vtipné a je možné dojít k nějakému tomu závěru, který už třeba tak vtipný nebude. (12.02.2018)

Argentinci jsou temperamentní a suprupřímní, Evropa pro to má nevím proč synonymum nebezpečný. A stejnou opravdovost vdechli Gastón s Marianem i tomuhle filmu, který mě rozložil jak jednotlivými částmi, tak výsledným vyzněním. Toho si cením na pět hvězd, protože častokrát je to spíš tak, že přijde buď supr pointa, ale dvě hodiny před ní je to nuda anebo je to dvě hoďky príma, ale k ničemu se nedojde. Vážený občan vás nenechá chvíli na pokoji, když budete chtít dát vaší mozkovně dost zabrat, a navíc si budete muset udělat čas, abyste postřehli ten přechod z grotesky na hořké drámo. Plus já si z toho beru ještě i ponaučení, abych až dostanu Nobelovu cenu, poslal k nám na vesnici leda pohled. (29.09.2017)

Moc rád bych tak chytře sebereflexivní obraz zhlédl zasazený do českého prostředí. Ono jde v podstatě o u nás protežovaný žánr, odkrývat "maloměstskou náturu" - jenže Vážený občan byl bez problémů koukatelný a člověk nemá po zhlédnutí pocit, že mu režisér právě povýšeně (blahosklonně) nadiktoval, jaký jsou lidi opoždění, ale že on se s tím smířil. V Českém mainstreamu se zpravidla dostaneme pouze ke karikujícímu ohmatávání (a obnovování) stereotypů a archetypů. Vážený občan se sice nevzdává (a neubrání) komediální lince a výsměchu určitým "tradičních" postavičkám, které lemují vstup intelektuálního velikána do duší malého rodného městečka, kdy nostalgii a romantiku postupně střídá opovržení a uvědomění, proč že to vlastně na 40 let zmizel. Jenže ono městečko naštěstí není pro onu komediální linku zbaveno všeho ostatního. Autoři se nevzdávají zároveň nekomediálně (a naštěstí bez využití postupů tragikomedie) tematizovat "vážné sociální problémy," nebo chcete-li zkrátka i pro komedii se nehodící věci ze života malého města a našeho hlavního hrdiny. Spisovatel Mantovani je zde šarmantní a hbitostí jazyka ostatními postavami domněle nedosažitelný, ale naštěstí v důsledku pěkně snadno z piedestalu sesaditelný a (nejednou) sesazený. Vážený občan Mantovani je stejně tak obdivuhodný, jako lehce vychcaný, do sebe trochu zahleděný a v drobnostech prospěchářský, v sobě si libující a subtilně manipulující intelektuál, pravidelně zneužívající (nebo zkrátka využívající) svého intelektu a decentně se rochnící ve své morální a intelektuální nadřazenosti. Myslím, že všechny archetypální figurky jsou ve snímku polidšťovány, zasazeny do uvěřitelnějších sociálních (i unikátně osobních) rolí. Fakt se na to hezky koukalo. Příjemná jednohubka. Hoyt má ale pravdu, že některá klišé trochu bila do očí a střih v několika případech připomínal studentský film. (15.08.2017)