24 týdnů

"Někdy příroda takové věci udělá." Mít, či nemít? Nebo vzít, či nevzít? To je oč tu běží a tak tento velmi mocný příběh populární komičky, které došel humor každého diváka doslova vtáhne pod svou hladinu jako vodní vír, aby ho na povrchu nechala nadechnout jen jeho chladná intermezza doprovázená studenými tóny hudby, která posouvají děj vpřed. V samotném úvodu filmu pak divák zastihne již těhotnou hrdinku při jejím vystoupení, jak žertuje o nevýhodném postavení gravidních žen ve společnosti, ale snímek uzavírá scéna z rozhlasového studia, kde s moderátorem Astrid po opuštění porodnice rozebírá citlivé téma potratů. Film ovšem současnou společenskou situaci nekritizuje, avšak nabádá k zamyšlení se nad všeobecným odmítáním všech prenatálních situací. Ze snímku lze však také pochopit, že jediným způsobem jakým jde rozhodovat záležitosti partnerů, bude tento: "Když budeš chtít ty, budu chtít taky. Jestli ne, potom ani já." (13.10.2016)

Silný snímek o tom, jak se zachovat ve chvíli, kdy se dozvíte, že se vaše dítě s největší pravděpodobností narodí postižené. A jak se zachovat ve chvíli, kdy se to začne kurvit ještě víc. Silné téma s velmi dobrými hereckými výkony, které nejsou zbytečně emotivní, pokud to skutečně není třeba. Němečtí filmaři umí se smrtí a postižením pracovat. (26.07.2017)

(spoilery) Neexistuje-li Bůh, vše je dovoleno. Co je ale horší, nejsou pak ani žádné orientační body. Vše se řídí jen podle pocitů konkrétního jednotlivce. A nejsilnějším či nejpádnějším z pocitů je často strach (např. o kariéru, jak doslova ve filmu padne, ale jednoznačné to samozřejmě není, beztoho i nepojmenovaný strach má ukrutnou sílu). Druhý v řadě je pak pocit, že nejlepší je udělat to, co je "normální", tzn. co by udělalo devět lidí z deseti. Film má pitomou hudbu, která vnucuje diváku něco, co mně třeba k příběhu vůbec nesedělo. Nepotřeboval jsem ani tolikrát šmírovat těhotné ženy ve sprše, natož nahlížet do ložnice při jistých aktivitách. A charaktery postav i konkrétní situace jsou budovány velmi "svévolným" způsobem - nechci přímo napsat, že je to špatně, protože chápu, že skoro až do konce filmu máme být zvědaví, jak se kdo zachová či rozhodne - ve výsledku se pak ale díváme na postavy, které se rozhodují opravdu jen podle aktuálních pocitů, protože žádné dlouhodobější názory či hodnoty nemají (nesmějí mít, aby scénář takto fungoval, nebo aspoň nesmí být moc zjevné pro diváky). Člověku dnešní doby koneckonců takové počínání není až tak vzdálené. Zbývá jen dodat, že film končí ve chvíli, kdy začíná být opravdu zajímavý (podobně jako snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny), protože situace předtím je tak vyšponovaná, že zajímavá vlastně není (jestli si nechat vzít dítě, protože má dvě nepříjemná onemocnění, i když reálnou možnost žít s nimi šťastně, dá-li osud, je jistě menší dilema, než například zbavit se zdravého dítěte jen proto, že je vám teprve sedmnáct, nebo protože ho čekáte s někým, kdo vás zajímal tehdy před pár týdny na diskošce, ale dnes vás už rozhodně nezajímá - kdo by se ale dobrovolně identifikoval s takovou hrdinkou? - film proto musí být náležitě vystavěný tak, aby měl i diváky). Mnohem víc by mě zajímalo, co se bude dít dál. Jak budou po tom všem tato žena a tento vpravdě moderní muž spolu žít? (06.12.2016)

Skvělí herci a často až naturalistické záběry dodávají tomuhle drásavému dramatu velkou sílu. Můžeme snímku vyčítat, že společenská ostrakizace hlavní hrdinky není dostatečně vykreslená a hlavní záběr je v rodinných vztazích, nebo že postava Markuse je až karikaturně dobrá, aby se tak naléhavost ženina rozhodování ještě zvýraznila. Ale to přece není to hlavní. Snímek emočně vyčerpávajícím způsobem otevírá otázky, o čem všem může člověk/žena/partner sám rozhodnout? Samotný příběh jedné rodiny čelící nepřízni osudu vás možná chladnými nechá, ovšem následná bouře myšlenek, jež se ve vaší hlavě rozvíří, určitě ne. (11.10.2016)

Julia Jentsch a Bjarne Mädel hrajú svoje postavy tak presvedčivo, až som uveril, že sa jedná o autentické postavy, ktoré si ani neuvedomujú prítomnosť kamery. Rieši sa tu všetko, čo predpokladáte, že sa v takomto prípade môže riešiť. Lenže časom vyvstane ešte jeden problém navyše (distribútor zase "umne" pripomína ďalší dôležitý zvrat v obsahu) a tak môže prehodnocovanie začať odznova. Tak, ako by to bolo v reálnom živote. Žiadne rozhodnutie nemožno považovať za konečné, v hre je vždy príliš veľa premenných. Berrached sa vyhla melodráme, za čo ju jednoznačne chválim a snažila sa udržať v dôveryhodnej psychologickej rovine. To sa jej podľa môjho názoru podarilo. (24.10.2016)