Až na dno

"Wendrs, v patnáct-třicet prosím" - "Patnáct-padesát" - "Ne, patnáct-třicet" - "Říkal jste - Avengrs?" Úsměvné a trochu symbolické. Už je to tak, že Wenderse prakticky nikdo nezná, a mnohé z fanoušků jeho starých filmů může i překvapit, že ještě točí, a že jsou jeho filmy i v našich kinech. Pravda, jeho pomyslný formální rukopis je už dávno pryč, nahrazen "rukopisem" od jiných filmů jen těžko odlišitelným, a o plakát v kombinaci se zbytečně vygradovaným českým názvem bych asi taky sám od sebe nezavadil. O to příjemnější je, že uvnitř je to více-méně pořád jeden a ten samý "Wendrs". Jeho životní téma prostoru, tedy vzdálenosti a blízkosti (ať už té vnitřní, nebo i té vnější) je pořád zde, tentokrát variované pro dnešní dobu se všemi jejími hlavními rysy (neviděl jsem toho moc, ale nevzpomínám si, že bych už někde viděl tak přirozeně vybudovanou a sledovanou situaci a s ní spojené emoce, kdy díky mobilům sice můžete být s kýmkoliv ve spojení kdykoliv, když ten druhý ale prostě není, nebo nechce být "on-line", tak....). Wenders k němu navíc přistupuje (jako obvykle) s přímostí a jednoduchostí, bez jakýchkoliv rozpaků, oklik nebo kompromisů. Není to asi film, na který budu ještě za tři roky vzpomínat, ale zdejší ufňukané komentáře typu "tvůrčí bezradnost" nebo "Film, o kterém nejde říct nic jiného, než že asi existuje", považuji za pocity rozmazlených diváků, kteří zřejmě nechtěli jít filmu ani trochu naproti. (12.05.2018)

Wenders, McAvoy, Vikander. Takové spojení přece nemůže vytvořit špatný film. Submergence se pokouší pracovat se třemi rovinami příběhu, které se liší i svým žánrovým přístupem. Rovina romantická, tedy úvod v hotelu funguje celkem bezproblémově. Chemie mezi hlavními postavami existuje a síla emočního vzplanutí tak získává poměrně solidní základ pro budoucí děj. Jenže Wenders hrdiny rozděluje a namísto toho, aby s nimi paralelně pracoval v jednom společném žánrovém i stylistickém proudu, nechává každou postavu prožívat vlastní, z hlediska předchozího děje dost nefunkční a bohužel i dost nezajímavý osud. Výsledkem je tak podivný mišmaš, který ve mně vyvolával pocit, jako kdybych sledoval několik jiných filmů, ze kterých se někdo pokusil udělat jeden. Logicky pak celý film jako celek vyznívá do ztracena a vyvstává otázka, proč něco takového vůbec Wenders točil. Myslel si, že to může fungovat nějak jinak? Nebo je výsledný tvar přesně tím, co režisér zamýšlel? Pokud ano, minuli jsme se obloukem. 4/10 (17.05.2018)

🔝 Tak opět - hodnotné snímky plné emocí, které byste dvoum hercům uvěřili, že jsou skutečné, spadají v době primu filmové grafiky a akčňáků mezi průměr. Proč má pak Světlo mezi oceány tak vysoké hodnocení? - přičemž to, kde si Vikander zahrála se svým manželem, byla naprostá krávovina. Až na dno má hlubokou filosofii, a přitom mapuje jednoduchost býti i složitost bezmoci. Lásku, která se našla a nemohla v sobě ustrnout. Dvě intelektuální duše odtrhnuté od sebe, což je snad větší bol, než prostota lásky. A celé to milostné splynutí s projevy doteků, které bych okamžitě chtěla v nostalgii znovu zažít. Ty člověk nehraje, s těmi se rodí. Konečně nádherný film s herečkou, kterou bytostně nesnáším. No jooo, taky to točil režisér Města andělů, u kterého pláču každým rokem, co jej shlédnu. Holt někteří muži umí projevit emoce a mají možnost je zakomponovat i do filmu, je to jako otisk prstu. Jako DNA. Sakra, James je fešák 😍💕 (06.07.2018)

Téma je zcela zásadní. Nevyhýbat se informacím o životě obecně a reálném současném světě dnes zvlášť, ponořit se až k podstatě problémů a stát se součástí řešení (submerge into the deep of it and become a part of the solution). Kdyby se film dostal k podstatě věcí aspoň z desetiny tak hluboko, jak zeširoka kolem toho dokáže klouzat po povrchu a žvanit, byl by to nářez. Takhle je to místo ponoru jen utopený čas. *~ (20.12.2019)

Podmořská bio-matematička Alicia Vikander a tajný agent James McAvoy. Jí čeká veledůležitá expedice do hlubin oceánu, on se tváří jako inženýr, který ovšem aktuálně plánuje hon na aktivní teroristy. Padnou si do oka a diváka to docela baví. Hmatatelný potenciál vnímáme. On vzápětí padne do somálského zajetí, ona se dál chystá na vysněnou misi a věří, že nezapomněl. Nezapomněl, ale stejně jako ona se chystá na „ponor“ až na dno. Má to určité kouzlo, kameraman se snaží, herci rovněž. Ovšem tak nějak se to v půlce celé zlomí a divák si uvědomí, že tvůrci s onou osudovostí jednoduše neumějí pracovat, spíš žvatlají, celé je to zdlouhavé a prostě neuspokojí. (15.06.2018)