Až na dno

Wenders, McAvoy, Vikander. Takové spojení přece nemůže vytvořit špatný film. Submergence se pokouší pracovat se třemi rovinami příběhu, které se liší i svým žánrovým přístupem. Rovina romantická, tedy úvod v hotelu funguje celkem bezproblémově. Chemie mezi hlavními postavami existuje a síla emočního vzplanutí tak získává poměrně solidní základ pro budoucí děj. Jenže Wenders hrdiny rozděluje a namísto toho, aby s nimi paralelně pracoval v jednom společném žánrovém i stylistickém proudu, nechává každou postavu prožívat vlastní, z hlediska předchozího děje dost nefunkční a bohužel i dost nezajímavý osud. Výsledkem je tak podivný mišmaš, který ve mně vyvolával pocit, jako kdybych sledoval několik jiných filmů, ze kterých se někdo pokusil udělat jeden. Logicky pak celý film jako celek vyznívá do ztracena a vyvstává otázka, proč něco takového vůbec Wenders točil. Myslel si, že to může fungovat nějak jinak? Nebo je výsledný tvar přesně tím, co režisér zamýšlel? Pokud ano, minuli jsme se obloukem. 4/10 (17.05.2018)

Tohle je vlastně založené výhradně na chemii mezi Alicií Vikander a McAvoyem a nutno uznat, že ta funguje bezchybně. Ten společně strávený čas je to nejlepší, co film nabízí a to se rozhodně nepočítám mezi zanícené romantiky. Jakmile se jejich cesty rozdělí, jde to do kytek. Dění ve společnosti oceánografů mi neřeklo vůbec nic a to samé se dá říct o ponorce. Agentova linka je o něco málo zajímavější, ale zase se jedná jen o standardní islamistické blbnutí, které sice neurazí, ale hlubší stopu nezanechá. No a samotný konec je vyloženě k nas*ání. Tohle mělo na víc. 50% (21.05.2018)

Jaksi hodně na púl cesty. Námět zní jako příslib skvělého filmu. Jenže druhá púlka se rozpadne do prázda. Až to chce člověkuu udělat hned znovu a jinak. Mám taky dojem, že hlavní herci nezvládají jemný humor a jistou hravost, která jaksi u europských hercú u Wenderse vyznívala přirozeně. A oceanologická linka zestupu do hlubin je úplně nevytěžená, člověk dokonce ztrácí orientaci v tom, jestli se dívá na dúležitou scénu, nebo ne, jaký čas uběhl, kdo, proč, co, a kdy už přijde na velkou expedici. A celkově, od chvíle kdy Danny jakože roztomile skočí do vln a je u toho jakože rozkošná, spontánní a ....rozoškná, to jde s její postavou dolu vodou, až mě to u Wenderse překvapuje. Na druhou stranu ústřední pár se poznává skrz nebanální rozhovory a vzájemná něha je všudypřítomná. (19.06.2018)

Ten McAvoy má tak trochu smolu. V Pokání dostal ako vojak za partnerku kostru s peknou tvárou Keiru Knightley a tu znova to isté. Alicia Vikander totiž svoje neexistujúce krivky ukáže rovno v plavkách. Ale kým Pokánie malo svoju mega pointu, toto je len romantická tlachárna, konverzačka, ktorá dlho, dlho nevedie k ničomu, počúvate často filozofické žvásty. Asi po hodine sa už začnete nádejať, že to prejde do thrillerovejšej línie, ale nakoniec dostanete len jednu otázku – či tá romanťárna nakoniec skončí dobre. Lenže podvedome tušíte už z výrazu postáv, ako to dopadne. A dostanete aj jednu odpoveď, a to že Somálsko + islam rovná sa úroveň praveku. (26.10.2020)

James začíná plánovat svojí misi v galerii, kde obklopen uměleckými díly rozmlouvá se svými kolegy. Během toho se zastaví u dvou obrazů. Prvním je Mnich u moře (1810) od Caspara Davida Friedricha. Na malbě je zobrazen mnich stojící (a zřejmě rozjímající) oproti moři. Postava mnicha je nepatrná, obrazu dominuje krajina a především nebe. V přeneseném významu je tímto mnichem James, který poprvé potkal Danny na břehu v Normandii. Později, už jako zajatec v Somálsku, se k moři opakovaně obrací, protože skrz něj může být ve spojení se vzpomínkou na Danny. V jedné scéně do moře vchází, se strachem o ztrátu vlastního života rozpíná ruce směrem k horizontu a modlí se. Pod rozpínajícím se nebem, na pokraji svého života, hledí do věčnosti. Druhým obrazem, u kterého se James zastaví, je malba Umělcova noha (1876) od Adolpha von Menzela. Zatímco první obraz byl pohledem na člověka z dálky, v rámě tohoto plátna dominuje detailní pohled na bosou nohu. Je to pohled z blízka na nohu trpícího člověka. James ve vězeňské cele pociťuje chlad země. Je skutečným člověkem, to znamená bytostí, která se stejně jako mnich nachází pod rozlehlým nebem, ale zároveň se nohama dotýká země. Jen díky uvědomění si vlastní tělesnosti a fyzické bolesti, může nahlížet na svoji situovanost, a tedy prostorovou i časovou omezenost. Na somálské poušti je James tím, kdo vzchází ze země a hledí smrti vstříc. Víc v recenzi http://filmaspiritualita.cz/recenze/46-recenze-az-na-dno-2017.html (19.08.2018)