Fitzcarraldo

Bezchybný Klaus Kinski v poněkud syrovém Herzogově opusu plném peřejí a žďáření. Ačkoliv základní motiv - člověk posedlý postavením opery v džungli - byl trestuhodně nevyužit, jistá síla a autentičnost hrají jako vždy v Herzogův prospěch. PS: Je skoro nezbytnost co nejdřív po zhlédnutí kouknout na Břímě snů, (08.11.2011)

Snad poprvé vidím od Herzoga příběh, který je prodchnut nadějí a optimismem. Fitzcarraldo je kladná postava, jeho posedlost je poměrně neškodná a roztomilá, má dar pro své šílené plány nadchnout okolí (a když náhodou někoho, jako třeba správce železniční stanice, zklame, stále jsou sympatie na jeho straně). Hlavně, jeho nápad není poháněn touhou po moci a bohatství, ani ho netlačí vyšší autority a cíli nepodřizuje své morální zásady. Když ve finále dosáhne svého a podaří se mu dostat operu (mimochodem před vznikem filmu největšího zástupce umění), nebezpečně to zavání frajeřinou. Pozorovat kontrast mezi křehkou kulturou amazonských indiánů a několika tunového železného kolosu má také něco do sebe. Ale co naplat, já raději Herzoga, který cynicky pozoruje dekadenci a rozklad svých postav. (06.01.2011)

Problém a fakt, že je Fitzcarraldo o poznání horší než Aguirre, symbolizuje do značné míry jeho jazyk. Původně byl film natočen v angličtině a poté nadabován do němčiny. Prý kvůli snadnější domluvě mezi štábem a herci. Jenže němčina je díky dabingu nesynchronizovaná a méně věrohodná a angličtina zase chladná – přece jen Herzogovy filmy si žádají monumentální řeč Goetheho a Bacha a slyšet mluvit Kinského studenou angličtinou je přinejmenším faux pas. Klausovi tyhle peripetie očividně brání v rozletu. Nesálá z něj síla ducha a šílenství dovedený do krajnosti. Mamutí ego bylo zkroceno. I proto je Fitzcarraldo jediný film, kde ho herecky někdo překonal, byť se to nepovedlo člověku, ale stroji, konkrétně parníku. Technika překonává ducha i umění - pobíháni s teodolitem je pro Kinského podle všeho důležitější než christianizace domorodců a pro Herzoga je shánění bagru na vytažení obří lodi podstatnější než narativ. Ano, Herzog je mnohem víc jistější v polohách estéta a malíře než vypravěče. (28.03.2008)

Opera mocnější meče. Fitzcarraldo to u mě vyhrálo hned zpočátku, v momentě, kdy hlavní hrdina slibuje operymilovnému pašíkovi červený koberec a čestnou lóži. Podobné postavě prostě musím fandit. A i jinak mi jako obří snílek byl mimořádně sympatický, je osvěžující vidět v dnešní, materiálnem a konzumem prolezlé době, někoho, kdo je ochoten pro lásku k umění obětovat cokoli a přelézt třeba horu. A to říkám bez ohledu nato, že můj vztah k opeře je asi stejně vřelý jako k rannímu vstávání či komárům. Osobnost hlavního hrdiny pro mě byla pak pro vztah k celému filmu určující, tím, že jsem se s ním dokázal identifikovat a prožívat celé „dobrodružství“ (ostatně co jiného než tradiční dobrodružná podívaná to je, že) jako své vlastní, mi film krásně utekl a po celou dobu na mě působil přesně tak, jak měl. Prostě čirá filmová krása, kde stylový konec tvoří jen příslovečnou třešinku na dortu. (05.11.2013)

Příběh o divech, které dokáže jen člověk. Umanutý Klaus Kinsky chce postavit operu v jihoamerickém pralesním prdelákově. Na takto šílený nápad samozřejmě nesežene investora. Rozhodne se tedy vydělat prachy ještě šílenějším způsobem. Putování po Amazonce mi svojí atmosférou připomnělo Coppolovu Apokalypsu. Všude jen džungle a posádka vedená fanatickým Kinskym, v obležení desítek naprosto nevypočitatelných indiánů, se chystá vykonat nadlidský úkol. Strašně se mi líbila postava Fitzcarralda, kterej měl vše dosti v píči a při triumfálním příjezdu s operními pěvci to byl fakt boss. Claudia Cardinale byla taktéž parádní. Líbilo se mi, jak se ze všeho dokázala radovat a furt ho podporovala. Oceňuji taktéž autentickou špinavost. Člověk má prostě pocit, že s nima je v tý džungli taky. (24.12.2015)