Každý pro sebe a bůh proti všem

Když už nejasný příběh, tak nejasně podaný... Mně se líbí, jak Herzog sice dokonale použil vše, co se o Kašparu Hauserovi dalo dozvědět (a že toho moc není, nakonec), ale jen proto, aby vytvořil příběh, který je nejen rekonstrukcí, a samozřejmě zcela nejednoznačnou rekonstrukcí, ale i určitou kritikou našich obecně přijímaných pravd, které z jiného úhlu pohledu zas tak jako pravdy nevypadají. Něco si rýpl do protestantské církve, něco do zženštilých a degenerovaných šlechticů, naprosto skvělá je scéna s "logikem", ale nejvíc do onoho nesmyslného úřednictví, kdy stačí sepsat život člověka jako protokol, a máme jasno, vše je jasné, člověka máme doslova rozpitvaného. Ale že o něm ve skutečnosti nevíme nic, to je už úřadu jedno. Celý film je tudíž postaven na této premise - naprosto se vymykající jedinec, který je nakonec ale úředně zařazen do "správných" tabulek, čímž je vše vysvětleno. A co když takhle zařadí příště mě, vás, naše blízké? Do toho skvělá kamera a hudba, Albioniho mám rád, a všiml jsem si, že hudba zní jenom, když je v záběru příroda nebo prostě přírodní stav věcí, což taky je určitá forma vyjádření daného tématu, (02.04.2022)

Každý pro sebe a bůh proti všem aneb tajemství Kaspara Hausera je zajímavý příběh natočený dle skutečné události, jež se odehrála v první polovině 19. století. Hlavní postavou byl šestnáctiletý chlapec (toho hrál sice už 42letý Bruno S. - ale zato bravurně), který se roku 1828 z ničeho nic objevil v Norimberku, kde způsobil malé pozdvižení - sotva chodil, sotva mluvil, dokola omílal větu, že chce být "statečným rytířem jako otec", a s sebou měl jen dva dopisy, které vyvolávaly spíše více otázek než odpovědí. Později se ukázalo, že donedávna žil jen v malinké cele, kde se téměř nemohl hnout a kde společnost mu dělal pouze dřevěný koník. Jediný člověk, který s ním za celou dobu přišel do styku byl záhadný muž, který si před ním skrýval tvář a který zřejmě hrál důležitou roli i v dalším průběhu Kasparova života (aniž bych chtěl nějak spoilerovat..). Snad ještě můžu dát k lepšímu toliko (ve filmu o tom byla jen drobná zmínka), že možnými rodiči Kaspara Hausera byl Karel Bádenský a Napoleonova adoptivní dcera Stéphanie de Beauharnais. Kasparovo zmizení by tak logicky zapadalo do mocenských a nástupnických půtek o bádenské dědictví... V roce 2002 tuto domněnku s 95% pravděpodobností potvrdily DNA testy. K filmu samotnému lze řícit tolik, že Werner Herzog je zručný filmař a tento snímek se mu opravdu povedl - vizuálně podmanivý a myšlenkově podněcující.. fascinující příběh...vše korunováno úžasným výkonem naprosto přesvědčivého Bruna S. Jak tomu tak bývá - netřeba slov. Stačí se pohodlně usadit do měkkého sofa a vychutnat si ten zážitek. Konfrontace čistého Kaspara s komplikovaným a nepřívětivým světem vyznívá symbolicky: "...příchod na tento svět byl hrozně tvrdý pád!" Film asi ne pro každého, ale přesto skvělý. (26.06.2007)

Můj vytoužený film, který jsem strašně dlouho nemohla sehnat, čili děkuji milému uživateli čsfd, který mi k němu dopomohl. Bruno S. mě fascinoval svým ne-hereckým projevem už ve Stroszkovi a ani tady nezklamal, jelikož pro roli Kaspara Hausera byl snad přímo stvořený. Dojemný příběh nalezence, který se jednoho dne zjevil ve městě a jelikož byl celý dosavadní život držen v izolaci v jakémsi chlévě, neovládal chůzi, řeč ani žádné civilizační návyky, zpracoval Werner Herzog po svém, za použití poetických obrazů krajiny. Asi proto, že jsem v tomto směru naladěna na stejnou vlnu s Herzogem, mi film nepřišel ani dlouhý, ani nudný, jak píší někteří uživatelé ve svých komentářích, ale naopak přímo úžasný. (20.04.2011)

Ojedinělý příběh podle skutečných událostí o tajemném muži z Německa z první poloviny 19. století mě od počátku fascinoval. Do pocitů a zvláštního světa Kaspara Hausera, který dlouho vyrůstal v zapadlém vězeňském koutu bez poznání vnějšího světa a teprve postupně objevuje svět, život, lidi a řeč, se mi podařilo hned během prvních minut filmu vžít. Dokonce natolik, že jsem poprvé u cizojazyčného filmu s dostupnými titulky udělal jednu nevídanou věc: titulky jsem si úplně vypl! Německy sice něco rouzmím a základy této řeči ovládám, ale zdaleka ne natolik, abych pochytal význam všech dialogů ve filmu a díky tomu, že mi jejich obsah zůstával do jisté míry tajemným, byl to pro mě ještě větší zážitek. Ještě lépe se mi podařilo se pocitově vplížit pod kůži hlavní postavy, která stejně tak této řeči dlouho nerozumí a jen teprve určitá slůvka a výrazy začíná pochytávat. Werner Herzog natočil tento příběh tak fascinujícím způsobem, že lze ho z větší části sledovat klidně i pouze na základě vizuálního ztvárnění, kamera tu na mě v nejedném záběru působila přímo magicky... asi nejvíc se mi líbil záběr na Kaspera nad studnou zabíraný skrze jeho odraz ve vodě, ale i všechny poetické scény z přírody či zahrady na mě zapůsobily stejným dílem, jako sehrané situace hlavní postavy v konfrontaci s reálným životem. Opětovně jsem si pak titulky zapl až v momentě, kdy se Kaspar Hauser naučil pořádně mluvit. A bohužel, měl jsem pocit, že čím víc a rozsáhleji se ve filmu začalo mluvit a čím víc se dostával již poměrně vyzrálý Hauser mezi nejrůznější lidi včetně bohatou smetánku na večírku, tím i v některých scénách ke konci již moje nadšení mírně upadlo. Určitě silný film, který bych si ale pro případné plné hodnocení přál vidět i silným způsobem zakončený, místo onoho vědeckého rozboru vypitvaného mozku. Rozhodně ale spokojenost, protože jde o další Herzogův film, od kterého jsem dostal (i přes pár hlušších míst v poslední půlhodině) velký zážitek dle očekávání. [85%] (28.09.2021)

Jako psychologicko sociologická studie by film neobstál (o čož se Herzog určitě nesnažil), vždyť kdo by věřil že člověk co měl být do 16 let přivázán sám ve sklepě by se neučil za pár let chodit, mluvit, myslet... (k tomuto tématu např. Truffautovo Enfant sauvage (1970) či Mockingbird Don't Sing (2001). Zato se však dá ve filmu vysledovat podobenství lidského života ve své obecnosti, i když je to vzhledem k velmi indviduálnímu životnímu osudu Kašpara Hausera docela paradoxní. Vždyť všichni jsme do svého života někým vrženi bez našeho přičinění, bez naší volby, bez znalostí. Každému pak společnost říká, jak vnímat a vysvětlovat si svět kolem sebe, snaží si každého člověka přizpůsobit k obrazu svému, aby odpovídal jejímu "protokolu" (Kašpar se pro společnost zrodí až když se objeví uprostřed norimberského náměstí, resp. když je přiveden do domu onoho důstojníka - a právě od té chvíle až do konce vzniká protokol jeho života). A stejně jako byl do světa bezbranně vržen, je z něho stejně zákeřně, bezdůvodně a svévolně tou samou osobou sprovozen. (30.04.2013)