Nosferatu - Fantom noci

Všechny klasické románové děsy – Frankensteina, Draculu, Psa Baskervillského a Fantoma opery – pojí nikoliv nezadržitelné úsilí sát lidskou krev, ale snaha začlenit se do společnosti a touha po lásce; pokus výjimečných stvoření žít normální život. Upír Nosferatu není nic jiného než tragická figura, samotář, který zná svět, ale svět neví o něm (zná ho pouze z mýtů), preromantický či romantický individualistický živel toužící se osvobodit. Kuriózně tak, že svobodu ztratí a bude přijat okolím, protože zjišťuje, že být mimo systém je horší než být jeho součástí. Volí proto lepší z obou zel. Nicméně je obtížné tragiku Upíra postřehnout, protože za prvé postavy ve filmu jsou vyloženě kladné a nutí diváka, aby s nimi sympatizoval a Upíra zavrhl; za druhé Herzog ukazuje divákovi vše, co má vidět, ale nikdy neříká, co by měl cítit, a nevypráví z vnitřního hlediska Upíra; a za třetí Upír Kinski promlouvá převážně expresivně přes vizuál, zatímco ostatní postavy přes dialogy, čímž přispívá ve svůj neprospěch, neboť vizuální uvažování není lidem vlastní. Osud Upíra tak zesiluje zejména klíčové duo Herzog a Kinski (ten připomíná více odhozeného potomka původního Upíra Nosferatu než autonomní monstrum). Oba jsou stejní vyděděnci jako Upír a pouze vepisují sama sebe do integrity filmu a kladou si otázku, jak může člověk reagovat - protože odstranit nejdou - na existenciální rozpory. Může ukončit svého ducha uklidňujícími a zkreslujícími ideologiemi. Může se pokoušet uniknout svému vnitřnímu neklidu krajní aktivitou, ať už při zábavě nebo v práci. Může se pokoušet zbavit se svobody tím, ze se stane nástrojem mocnosti, které leží mimo něj a s nimiž identifikuje svoje já. Presto zůstává nespokojeny, bojácný a neklidný. Existuje jen jedno řešení tohoto problému; dívat se pravdě do očí a smířit se s fundamentální osamělostí a opuštěností ve světě, který je vůči lidskému osudu indiferentní, a uznat, ze neexistuje žádná vyšší moc, která jeho problém za něj může vyřešit. Vykládejte to věčné bytosti. (02.02.2009)

Herzog sa s tým naozaj vyhral plus niektoré zábery kamery boli vskutku úžasné. Isabelle je krásna žena, a aj s Brunom boli typovo vhodne obsadení, bohužiaľ sa mi zdalo, že miestami až moc prehrávajú, čo ma celkom rušilo, ale asi to tak malo byť. Naopak Kinski bol fantastický (neverím, že som to napísala). Neviem, či to vystihnem správne, ale z celého filmu na mňa išiel taký zvláštny nepokoj, hlavne z druhej polovice. 3,5* (02.06.2016)

Spirituální, melancholické, téměř líné, ale zároveň pohlcující je toto zrcadlení na téma velkého Murnaua. Ta atmosféra je téměř hmatatelná, ta hudba by dokázala pohnout horou. Do sebe zahleděné a přesto láskyplné je toto nové zpracování německé verze věčné knihy Brama Stokera. Rozšiřuje a posouvá k jiným významům expresionistický pohled na toto dokonalé dílo moderní literatury. Před lety jsem si přivezla tu milou edici z Arthausu z Lipska, dnes jsem viděla konečně i na plátně. Nemyslím si, že by nebylo možné jít ještě dále, ale optikou své doby je to maximum. A Greta Schröder zatím nenašla lepší nástupkyni, než jakou se stala Isabelle Adjani. (29.06.2013)

Remake. Jak je mým dobrým, lehce zákeřným zvykem, před shlédnutím jsem si (opět) pustil i původní verzi, abych mohl erudovaně srovnávat. Němota versus zvuk - vítězí u mně zvuk, s barvou už na tom remake tak dobře není. Scénář se vrací ke jménům převzatých ze Stokerova románu a kromě nich tam zcela zbytečně vrací i postavu Van Helsinga (občas vyslovovaného i jako von, čti fon). Dalším plusem na straně snímku z roku 79 je Kinského Dracula - skvěle přejímá Shreckovy trhané pohyby a jeho namaskování je ještě daleko lepší než v originále a dvě z jeho scén jsou tím nejlepším, co může Herzogova verze nabídnout (první je Draculův pokus olízat Harkerův rozříznutý palec a následné pronásledování po místnosti, druhou pak první Draculovo setkání s hlavní ženskou postavou), korunu pak nasazuje v rámci drákulovských příběhů poměrně nečekaný konec. Rád bych se ještě pozastavil nad výběrem hudby, Rheingold se možná ještě tak hodí k záběrům majestátního horstva, přes které plují mraky, možná ještě k horskému potoku, kolem kterého Bruno Ganz putuje cestou na hrad, ale určitě ne k průchodu branou a prvnímu setkání s Draculou. Tento prolog k první části Wagnerovy opery Prsten Nibelungů mám moc rád a líbilo se mi jeho použití v Malickově Novém světě, tady to prostě nesedí. Také mi nesedí záběr na náměstí plné rakví a jejich nosičů - silně pochybuji nejen o tom, že by se při takové fázi epidemie tolik nosičů našlo (nemluvě o tom, že by se spíš na náměstích zapalovaly obrovské vatry či za městem kopaly masové hroby:) Cigáněti omlátit housle o hlavu. (07.08.2009)

Snad jediné, co tomu chybí je trochu expresivnější výprava. Herzog nám předkládá celkem realistický svět, ale murnauovského upíra. Trochu víc si vyhrát s vizuálnem a bylo by to úplně dokonalé. Na druhou stranu právě v civilnosti, která Kinského obklopuje, se skrývá jakýsi charakteristický rys všech Herzogových filmů, které jsem měl možnost vidět. Režisér nás neomračuje vizuálně silnými scénami, ale buduje atmosféru všemi dostupnými prostředky - hudbou, plíživou kamerou i hereckými výkony. Ode všeho trochu, velmi poctivě, ale skromně. Herzog není doslovný ve zvoleném žánru. Naopak, využívá jen prvky, které se mu líbí, a pocitově je komponuje v další herzogovský příběh o muži s osamělým cílem. (01.03.2010)