Umberto D.

LFŠ '07 - Můj druhý De Sica. Pokud tento snímek srovnám se Zloději kol, tak prohrává na celé čáře. A nebýt roztomilého hafana, šel bych s hodnocením níže. Přesto, abych jen nehanil, jedná se o nadprůměrný film, poválečná bída je zde stále velmi patrná a věrně zachycena. BTW jsem zvědav na remake s Belmondem. (28.07.2007)

Jaký je vztah kultury a společnosti? Jak nás učí drama Umberto D. a dějiny Itálie, nepřímoúměrný. Rozvine-li se příliš kultura, společenské pouto se oslabuje (období válečné Itálie - kulturní expanze po ose Berlín-Řím následovaná společenským úpadkem) a naopak, vyvíjí-li se příliš společnost, zaniká kultura (poválečná Itálie – společenský přechod od totality k republice, Marshallovu plánu, NATO, ale též „kulturní“ ztráta všech kolonií, Istrie a ostrovů v Egejském moři). Podíváme-li se zběžně na dějiny, vypadá to, že všechny kultury jsou kradené, pokud naše historická paměť sahá, každá kultura počíná ukradením kultury jiné – římská řecké, řecká fénické, fénická asyrské a egyptské, asyrská sumerské, atd. Heroickým výkonem je, že evropská kultura ukradla kulturu antickou dokonce nadvakrát – v raném středověku a v renesanci. Připomeňme také, že většina vynálezů byla vynálezcům ukradena a vynálezci je zpravidla také někde ukradli. Jestliže považujeme za základ mezilidského pouta a společnosti dar, a jestliže na druhé straně, je krádež základem kultury, znamená to, že společnost a kultura mají kořeny disparátní, nezávislé. Jde o dvě paralelní linky. Dar představuje její řešení tak řečeno „horizontální“, instituuje druhého jako partnera, jako se mnou rovného, kdežto krádež kulturně mytizuje druhého jako „vyššího“, Boha, vlastníka věčného ohně, a člověka jako „nižšího“, kterému nezbývá než bohy okrást. Po provedené krádeži ovšem povýšený, boho-rovný kulturní člověk shlíží na ostatní jako na nižší – publikum, posluchači, žáci, čtenáři, blbové. Vyvíjí-li se příliš společnost, zaniká kultura a naopak, rozvine-li se příliš kultura, kradení se generalizuje a společenské pouto oslabuje – hrozí regrese do válek, zpravidla občanských. (25.07.2009)

"Tento film venujem svojmu otcovi...", dozvedáme sa v úvode od režiséra. Možno zažil niečo podobné... Očakával som útok na city, ale po viac ako polovici ma film nijako zvlášť nevyviedol z miery. Film má pochmúrnu atmosféru, ale až samotný záver na koľajniciach a snaha Umberta svojho milovaného psa darovať i ukryť sa pred ním, ma presvedčil prikloniť sa k štyrom hviezdam. Komu by nezlomil srdce tak inteligentný hafan? 70%. (09.09.2013)

Původně jsem nadělil panu Umbertovi 4*, ale pak jsem se zamyslel a uvědomil si, kolik snímků mě v poslední době naštvalo nebo prostě jen nepotěšilo a jak je vzácné setkání s filmem, který nese všechny znaky precizního řemesla, má jasně čitelný rukopis a věnuje se silnému tématu. Netvrdím, že to je nejlepší De Sica, s jakým jsem se zatím setkal, neříkám, že to je nejlepší kousek italského neorealismu, a po určitou dobu jsem bojoval s tím, jestli přece jen De Sica tentokrát nezabrousil moc za hranu laciného sentimentu. Ale ne, nakonec myslím, že to vybalancoval výborně, a ta tvůrčí odvaha, která se projevuje tím, že si troufl obsadit do hlavních rolí neherce, je něco, čeho si obecně cením. Umberto D. je film o zoufalé snaze udržet si důstojnost v situaci, kdy nedržíte v ruce žádné trumfy a vaším údělem je neustále ustupovat, utahovat opasek a ztrácet všechno, co jste dřív měl rád a na čem vám záleželo. Film silný v detailech, přesvědčivý, kde je samozřejmě zásadní problém v otázce, nakolik pro vás bude příběh starého bezmocného muže v bezvýchodné situaci stravitelný. Za sebe tvrdím, že jde po dlouhé době o film, který mi opravdu udělal radost. Celkový dojem: 90 %. (31.03.2015)

Umberto D. vypráví jednoduchý příběh o starším muži z Říma, který pobírá penzi a bydlí v pronajatém pokoji se svým psem Flickem. Italský neorealismus (kam můžeme film bez pochyb zařadit) si vybíral postavy z nízké sociální skupiny na hranici chudoby. Umberta nemůžeme však jednoznačně zařadit mezi tento typ lidí. Divák si po několika chvílích zcela logicky zařadí hlavní postavu podle mluvy, chování, oblékání i zájmů do střední vrstvy obyvatel. Umberto pracoval nejspíše na pozici úředníka a nyní pobírá penzi. Po válce je však Itálie rozvrácená a státní zaměstnanec přišel o značnou část své finanční jistoty. O to je snad Umbertova situace horší. Narozdíl od postav jiných neorealistických snímků (např.Děti ulice nebo Zloději kol), které nikdy nevystoupili ze světa chudých, musí tento muž na prahu života od základu změnit své každodenní návyky. Umberto se dostane na pokraj zhroucení, především snad proto, že už není schopen se přizpůsobit. Rozhodne se k radikálnímu kroku - opustit jediného věrného přítele psíka Flicka a nakonec i život. Nejasně ukončená hlavní linie filmu, další typický znak italského neorealismu, byla nejvíce vytýkána právě De Sicovy, který často opustil postavy téměř ve stejné situaci jako na počátku snímku. Takový konec byl pro mnohé diváky špatně stravitelný, pro vytvoření realističnosti je však nejvíce vhodný. Umberto D. patří mezi nejpůsobivější díla světové kinematografie nejen o stáří, ale i o věrném přátelství a neustálém boji o vlastní život. (13.08.2006)