Re: Zero kara hadžimeru isekai seikacu - Season 2

“I believe praying to ask for a favor is arrogant. Prayer should be for seeking forgiveness.” - komentár obsahuje závažne spoilery! Prvá myšlienka, ktorá mi pri pomyslení na druhú sériu ihneď príde na um je Rem. Rem! Rem! Kde je ksakru Rem? Jej absenciu ma skrátka riadne zamrzela a dokonca i zvnútra ničila, a po celú tú úmorne dlhú dobu mi úprimne chýbala, ach, veď predsa počuť ten jej sladký hlások ma zakaždým naplní takým nepredstaviteľným blahom. Na druhú stranu toto prázdne miesto zaplnila do významnej miery Emilia, ktorá to v tejto sérii vôbec nemala ľahké, ukázala nám svoje slabé stránky, nahliadli sme do jej vnútra, poodkryli jej minulosť, tento prapôvodný zárodok jej večného trápenia a tápania, avšak v tomto všetkom utrpení prišlo aj na jej pozoruhodnú silu a odhalenie, i spoľahnutie sa na priateľstvo, ktoré jej pomohlo sa preklenúť cez tieto ťažké chvíle; a takisto si berie značnú časť zásluh za vyplnenie tohoto prázdneho miesta aj nová posila do seriálu - Echidna. Re:ゼロ je svojim vyprávaním aj v druhej sérii obdobne nekompromisnou a zvratmi nabitou podívanou, ktorá sa nebojí neustále šokovať... z hľadiska emócií je to nanajvýš úderne, deprimujúce a vyšťavujúce, a v porovnaní s prvou sériou, už tak mimoriadne drastickou, sa mi to zdá byť ešte o maličký kúsok emočne vypätejšie. K tomuto všetkému ešte vstupuje do hry i neznáma premenná, vskutku divoká karta - Echidna, čarodejnica chamtivosti, ktorá je jednou veľkou neznámou. Echidna je neskutočne záhadnou, avšak pozoruhodnou personou, ktorej úmysly a zámery sú zahalené tajomnom... každý snáď tuší, že jej zámery nemusia a ani nie sú 100% dobré, otázka skôr znie, či sú zlé? Nikto nevie povedať, o čo jej vo skutočnosti ide, a ani predvídať, čo v daný moment urobí a ako sa v tú či onú chvíľu zachová. Jej správanie je snáď viac nevyspytateľné než to Jokerovo, nespočetnekrát vie milo prekvapiť, až dojať, zároveň však vie uviesť človeka do takých nepríčetností, že mu je až zle z jej bezcitnosti a neľútostnosti... a chamtivosti, veď predsa len sa jej nehovorí čarodejnica chamtivosti bezdôvodne. Ale v každom prípade je s ňou náramná sranda, zakaždým som si užil jej čajové dýchanky, bez ohľadu na to, ako zvláštne a neisto som sa pri nich cítil. Čo sa hlavného hrdinu Subaru týka, tak aj jeho príbehový oblúk zmapoval veľmi svedomito ďalšiu etapy jeho charakterového vývoja, tentokrát sa zameral na veľmi silné a nosné propriety, nad ktorými má rozhodne relevanciu rozjímať. Sám si začne klásť existenčné a bytostné ohľadom toho, či v jeho živote stojí vôbec niečo za to? Či sa zmôže na niečo iné okrem opakovaného umierania? V podstate sa začne zamýšľať aj nad hodnotou vlastného života, ako veľmi si ho váži? A ako vníma svoju doterajšiu existenciu? A dokonca sa jeho myseľ dostane do takého rozpoloženia, že sa začne filozofovať aj nad svojou opustenosťou a samotou... či vlastne môže veriť tomu, že ľudia, ktorých má on sám osobne rád, majú vo skutočnosti radi aj jeho? Avšak v tej pravej chvíli príde našťastie na rad jednoduché, ale veľmi výstižne príslovie: "v núdzi poznáš priateľa" (Otto!). Ďalej ma mimoriadne tešili scény rozvíjajúc do väčšej hĺbky i vedľajšie postavy, ako sú napríklad Ram, Otto, Roswaal, či Garfiel, a áno, štvrtá epizóda je masterpiece, ktorý sa nesie na neskutočne emocionálnej note, kedy zadržať slzy ide len naozaj veľmi ťažko, no mne osobne sa to určite nepodarilo. Okrem iného táto prekrásna a senzitívna epizóda oplýva naozaj nádhernou expozíciou a vizuálne je ľahko oddeliteľná od zvyšku seriálu. Jednotlivé zábery som nielenže vzhliadal malebnými, ale i ukľudňujúcimi. Vo všeobecnosti sa na Re:Zero aj v druhej sérii pozerá nadmieru dobre, hoc som počul pripomienky na to, že sa animácia kvôli odchode animátorom mierne zhoršila, čo ja osobne som vôbec nezaznamenal. A nad hudobným podkresom sa takisto môžem naprosto rozplývať, vrátane úžasných openingov a endingov. Predovšetkým skladba Realize sa stala v mojich očiach tým najmilovanejším OP, aký som mal zatiaľ možnosť počuť! (27.05.2022) (méně) (více)

Druhá série Re:Zero mě ve výsledku opět hodně potěšila. U první poloviny jsem si ještě nebyl příliš jistý, přeci jen mi přišel celý tenhle arc hodně natahovaný, hrdinovi neustále házel autor další a další klacky pod nohy a tak se z toho Subaru občas sypal tak intenzivně, že i u mě ztrácel plusové body (což se mi v první sezóně nedělo). Na druhou stranu se v první polovině ukázalo, jak moc dokáže být tohle anime zajímavé a emotivní, když hrdina trpí a opakovaně umírá, protože tudy cesta nevede. Fakt, že se podařilo autorovi mě skoro až přesvědčit, že všechny tyhle problémy a komplikace hned na několika frontách nemůžou mít vlastně ideální řešení, mě docela nabudil a probudil můj zájem o to, jak tohle vlastně dopadne. No a z výsledku jsem potěšený. Vše fungovalo tak jak mělo! Emoce, příběh, atmosféra, akce i čiré nadšení, když mi v určitý moment došlo, že tohle je ten run, kdy se vše začne rozplétat, mi vynahradily všechny mé obavy a způsoby, jak se jednotlivé problémy řešily mi také přišly ve většině případů hodně sympatické a uvěřitelné. Vztahy mezi postavami se díky tomu příjemně rozvíjeli, charaktery se měnily a vše bylo tak hezky pospojované dohromady, že jsem si především tu druhou polovinu opravdu hodně užíval. Navíc se jasně ukázalo, že Re:zero není žádný prvoplánový příběh. Tappei Nagatsuki je totiž jeden z těch autorů, co má vše do detailů promyšlené a já přesně tento styl tvůrčího psaní hodně obdivuji, protože ho sám moc neumím. Pro přesnější vysvětlení - když něco píšete, tak máte nějakou svojí metodiku a ta se u různých lidí často výrazně liší. Když pominu kopírky, kdy si jen autor někde něco půjčí, upraví a lehce předělá a vydává to za nový příběh (a tak třeba vzniká již stá variace na ohraná témata, jako třeba speciální akademie...), tak mi zbývají především dva hlavní přístupy. První je to, co praktikuji já. Nastavím si nějaké obecné body o čem chci psát, sednu a píšu. Tak vznikají komentáře na první dobrou složené z nápadů a postřehů, tak jak mi zrovna lezou na mysl. U hodnocení filmů je to použitelné, ale pokud píšete složitý příběh (román, novelu atp.), tak si nabíháte na to, že vám dojdou nápady (a nastoupí osvědčená klišé aniž by vám to došlo), budete porušovat pravidla, která jste si v tvůrčím opojení vymysleli, budete si protiřečit atp. a příběh se nakonec dostane někam, kam by vás na začátku ani nenapadlo... No a pak jsou lidi, kteří před tím, než něco napíší, tak si v hlavě složí celý příběh, znají začátek i konec, rozvrhnou si jednotlivé velké zvraty, ke kterým se potřebují dostat, definují si všechny postavy, jejich charaktery, vzájemné vazby, stejně tak si nastaví pevná pravidla pro svět a jeho chod. Prostě si udělají jasnou kostru a zásady i pro vše kolem, než sednou ke klávesnici a začnou vůbec něco tvořit a pak jen vše plní vatou a hledají nejzajímavější spojnice, mezi jednotlivými body příběhu. Z toho pak vznikají díla, kde do sebe vše zapadá a když se podíváte v půlce příběhu na nějaký zvrat a konfrontujete ho s tím co se dělo na začátku, tak najdete různé drobné náznaky, že to vlastně k tomuhle spělo, jen jste si toho třeba hned nevšimli, vše vám přijde provázané, smysluplné - jedním slovem promyšlené. No a pak už to je jen na autorovi a jeho schopnostech, jak efektivně a originálně dokáže se svojí osnovou pracovat a jak silně vás do své vize dokáže vtáhnout. Tohle systematické psaní se dá dohledat i na některých ČSFD komentářích, kde vidíte, že má autor nějakou svojí kostru, kterou v každém příspěvku pevně dodržuje, má systém, jak, co a kdy hodnotit a tak na nic pro něj důležité nezapomene a vy přesně víte, co od něj můžete čekat a co vám chce sdělit. Namísto toho já tu teď jen dobrých pár minut plácám off topic ve snaze vysvětlit, že mám rád promyšlené příběhy, jaké si v hlavě stvořil třeba G.R.R. Martin, George Lucas a mnozí další... No a stejně tak mě definitivně přesvědčil o své vizi i Tappei Nagatsuki a já si jí užívám a těším se, až mi ukáže, jak to má vymyšlené dál. Další věc, která mě tu nadchla jsou rozmanití a zapamatovatelní záporáci i monstra, s tím že především Oousagi je pro mě, jakožto milovníka Monty Python and the Holy Grail, něčím božím. Navíc když máte pořád rádi většinu hlavních charakterů a tak si Subaru všechny ztracené body z momentů, kdy se mu nedaří, dokáže během pár minut zase nahrabat zpátky, když se mu dařit začne, Beatrice je roztomilá a z předposlední episody máte dojem, že vám v pokoji zase někdo krájí cibuli, Ram je stále fajn, Otto je legenda, oblíbíte si i novou sourozeneckou dvojici, chápete proč je Echidna pro mnohé tak přitažlivá a zajímají vás i další čarodějky, Emilia konečně začne dospívat, takže vám už ani tolik nevadí a ze všeho nejvíc jste přesvědčeni, že nejlepší ženský charakter a MVP je jednoznačně už druhou sezónu po sobě Patrasche, pak není co řešit. Jediné, co mi tu ještě zbývá zodpovědět, je ta zvláštní otázka, usazená hluboko v mé hlavě, která mě v druhé sérii tak trápí - Kdo je REM? Aspoň, že o hodnocení mám jasno - pořád 9,2/10. (26.03.2021) (méně) (více)