Režie:
Masaharu WatanabeKamera:
Kentaró MinegišiHudba:
Ken'ičiró SuehiroHrají:
Rie Takahaši, Júsuke Kobajaši, Rie Murakawa, Jumi Učijama, Inori Minase, Naoko Komacu, Satomi Arai, Maaja Sakamoto, Kaori Nazuka, Kóhei Amasaki, Marika Kóno (více)VOD (1)
Epizody(25)
-
Sorezore no čikai (S02E01)
-
Cuginaru bašo (S02E02)
-
Mačikaneta saikai (S02E03)
-
Ojako (S02E04)
-
Fumidašita ippo (S02E05)
-
Šódžo no fukuin (S02E06)
-
Júdžin (S02E07)
-
Inoči no kači (S02E08)
-
らぶらぶらぶらぶらぶらぶゆー (S02E09)
-
Džigoku nara šitte iru (S02E10)
-
Ši no adži (S02E11)
-
Madžotači no čakai (S02E12)
-
Nakitaku naru oto (S02E13)
-
Straight Bet (S02E14)
-
Otto Suwen / Šindžiru rijú (S02E15)
-
Kuwen no iši wa hitori dža agaranai (S02E16)
-
Kioku no tabidži (S02E17)
-
Heikeboši no waratta hi (S02E18)
-
Elior dai šinrin no eikjú tódo (S02E19)
-
Seiki no hadžimari to, hókai no hadžimari (S02E20)
-
Hókó no saikai (S02E21)
-
Minamo ni ucuru šiawase (S02E22)
-
Či to zómocu made aišite (S02E23)
-
Ore o erabe (S02E24)
-
Gekka, detarame na step (S02E25)
Videa (32)
Recenze (9)
Vydržel jsem 11 dílů. Víc to nešlo. Bylo to totiž utrpení. Čekal jsem, že se to snad zlomí (jako v první sérii), ale bohužel to bylo horší a horší. Co bylo špatně? 1. Děj vlastně žádný. Prakticky jen sledujeme neustále stejné prázdné rozhovory postav, kdy jedna z postav je v depresi, že je neschopná a další ji přesvědčuje, že skvělá. A to pořád dokola jen v trochu obměněných kulisách. Např. Postavy si povídají (tím stylem jak jsem popsal) v sídle jak pojedou na quest, pak si stejně povídají cestou na místo questu, na místě si zase povídají, pak nastane quest, který spočívá v tom... si zase s někým povídat. 2. Subaru. Náš "hrdina" má opět osobnost nástěnných hodin, která se náhodně "klimbá" od suveréna po psychicky zdeptanou trosku a bohužel se ta troska na pláně vyskytuje častěji. Opět se jen bezmyšlenkovitě pohybuje světem sem a tam, zjištěné informace nijak nevyužívá a hlavně ve chvíli se přijde někoho na něco podstatného zeptat, tak z něj místo otázky vypadne emocionální výlev. 3. Konzistence. Nemá to žádná pravidla, postavy a prostředí mění své atributy během chvíle a výsledkem je, že se nic nikam nehýbe. Když to vypadá že ano, tak se nějaká postava zblázní nebo se objeví nová, která vše srovná se zemí a jedeme od znova. V jednu chvíli strašně spěcháme někoho zachránit, podruhé to je asi jedno, protože se nikam nespěchá, raději si opět pokecáme o svých emocích nebo se vyspíme že. Prostě děs. VERDIKT Přijde mi jako by se tvůrci snažili diváka co nejvíc mučit, s tím že to nakonec přinese uspokojení z toho, jak se všechna ta svinstva smyla a povedlo se to vyřešit. Jenže v tomhle množství to normální divák (pokud není masochista) nevydrží. Navíc to postrádá řemeslné kvality, takže vás po čase přestane zajímat co přijde příště. 30% ()
Druhá série pokračuje přesně tam, kde skončila ta první. Tempo druhé série je daleko pomalejší, to ovšem není vůbec na škodu a volný čas je skvěle využit k bližšímu seznámení s jednotlivými postavami. Prostřednictvím jejich vzpomínek se dozvídáme o jejich minulosti a mindrácích, což umožňuje Subaruovi (čti: psychologovi) jim pomoci vyrovnat se s minulostí. Subaru si totiž v průběhu první poloviny uvědomuje, že aby všechny osvobodil ze Svatyně, tak bude potřebovat na své straně každého, koho bude schopen přetáhnout. Po druhé sérii tak nezůstává téměř žádná postava jednorozměrná. Mezitím se nám zde konstruuje milostný n-úhelník, k jehož popsání bych nejspíš potřeboval grafické zpracování - ve zkratce: každý (druhý) je tady hrozný simp, takže touto cestou oficiálně navrhuji přejmenovat Re:Zero na Re:Simp! :-)) Samozřejmě si dělám srandu, strašně se mi líbilo zpracování postav, protože každá z nich se stala strašně zajímavou, a zdejší obavy, že už by autor vyložil všechny trumfy, a dále už neměl, čím překvapit, si myslím, že nejsou zcela na místě. :-) Příběh samotný nikdy nebyl silnou stránkou Re:Simpa nicméně si myslím, že tohle anime ještě pár sérií mít bude, a leccos do sebe zapadne až při zpětném ohlédnutí. Shrnutí: Anime má stále velký potenciál, ale buď člověka bude bavit (jako mě), nebo se bude nehorázně nudit. Já dávám 5* (95%) a budu se těšit na další sérii :-)). ()
(komentář obsahuje spoilery a víc otázek než odpovědí) Vcelku povedené... první část druhé série byla ukázkou toho, co mě na Re:Zero v první sérii zaujalo nejvíce (ano, to Subarovo zoufalství, kterak se střemhlav vrhá vstříc smrti, aby vše změnil a ostatní zachránil, pořád a pořád dokola, až se divím, že z toho nezešílel). Moc se mi líbil detail ze světů, kde Subaru zemřel a měl možnost vidět nevyhnutelnou "přítomnost/budoucnost poté". Pak ale přišla druhá část a já doufala, že dostanu nějaké odpovědi na své otázky, což se stalo (Emiliina minulost, například), ale odcházím... pořád zmatená? Čajový dýchánek s čarodějnicemi povedený, ale... Proč byl tak krátký? Proč jich najednou vybaflo tolik..? Měla jsem problém si zapamatovat jejich jména a vzhled. "K čemu" vlastně tento arc byl? Proč se mi Roswaal zdál sympatičtější, než kdy dřív??? A hlavní otázka, která překvapuje i mě samotnou: Proč sakra Rem prospala celou druhou sérii? To ji ta část příběhu tolik nudila? A kdy si na ni vzpomene zbytek postav? Prospí i třetí sérii? Je vtipné, že první část jsem si říkala, že proč se sakra Subaru chce pořád "zneškodnit", aby něco udělal jinak.... a pak mi to najednou chybělo, když mu to bylo "zakázáno". To zoufalství, kdy se rozhodne zase všechno prožít znovu a marně se bude sám snažit najít odpovědi a možnosti, jak budoucnost tentokrát změnit. PS: Patrasche by měla dostat ocenění MVP. PPS: Představte si smrt, kdy vás ohlodávají králíci... kolik hodin jim to zabere a jak moc si asi vychutnají vaši bolest při postupném umírání. Tahle Subarova smrt mi přišla za tuto sérii asi nejbolestnější. ()
Druhá série Re:Zero mě ve výsledku opět hodně potěšila. U první poloviny jsem si ještě nebyl příliš jistý, přeci jen mi přišel celý tenhle arc hodně natahovaný, hrdinovi neustále házel autor další a další klacky pod nohy a tak se z toho Subaru občas sypal tak intenzivně, že i u mě ztrácel plusové body (což se mi v první sezóně nedělo). Na druhou stranu se v první polovině ukázalo, jak moc dokáže být tohle anime zajímavé a emotivní, když hrdina trpí a opakovaně umírá, protože tudy cesta nevede. Fakt, že se podařilo autorovi mě skoro až přesvědčit, že všechny tyhle problémy a komplikace hned na několika frontách nemůžou mít vlastně ideální řešení, mě docela nabudil a probudil můj zájem o to, jak tohle vlastně dopadne. No a z výsledku jsem potěšený. Vše fungovalo tak jak mělo! Emoce, příběh, atmosféra, akce i čiré nadšení, když mi v určitý moment došlo, že tohle je ten run, kdy se vše začne rozplétat, mi vynahradily všechny mé obavy a způsoby, jak se jednotlivé problémy řešily mi také přišly ve většině případů hodně sympatické a uvěřitelné. Vztahy mezi postavami se díky tomu příjemně rozvíjeli, charaktery se měnily a vše bylo tak hezky pospojované dohromady, že jsem si především tu druhou polovinu opravdu hodně užíval. Navíc se jasně ukázalo, že Re:zero není žádný prvoplánový příběh. Tappei Nagatsuki je totiž jeden z těch autorů, co má vše do detailů promyšlené a já přesně tento styl tvůrčího psaní hodně obdivuji, protože ho sám moc neumím. Pro přesnější vysvětlení - když něco píšete, tak máte nějakou svojí metodiku a ta se u různých lidí často výrazně liší. Když pominu kopírky, kdy si jen autor někde něco půjčí, upraví a lehce předělá a vydává to za nový příběh (a tak třeba vzniká již stá variace na ohraná témata, jako třeba speciální akademie...), tak mi zbývají především dva hlavní přístupy. První je to, co praktikuji já. Nastavím si nějaké obecné body o čem chci psát, sednu a píšu. Tak vznikají komentáře na první dobrou složené z nápadů a postřehů, tak jak mi zrovna lezou na mysl. U hodnocení filmů je to použitelné, ale pokud píšete složitý příběh (román, novelu atp.), tak si nabíháte na to, že vám dojdou nápady (a nastoupí osvědčená klišé aniž by vám to došlo), budete porušovat pravidla, která jste si v tvůrčím opojení vymysleli, budete si protiřečit atp. a příběh se nakonec dostane někam, kam by vás na začátku ani nenapadlo... No a pak jsou lidi, kteří před tím, než něco napíší, tak si v hlavě složí celý příběh, znají začátek i konec, rozvrhnou si jednotlivé velké zvraty, ke kterým se potřebují dostat, definují si všechny postavy, jejich charaktery, vzájemné vazby, stejně tak si nastaví pevná pravidla pro svět a jeho chod. Prostě si udělají jasnou kostru a zásady i pro vše kolem, než sednou ke klávesnici a začnou vůbec něco tvořit a pak jen vše plní vatou a hledají nejzajímavější spojnice, mezi jednotlivými body příběhu. Z toho pak vznikají díla, kde do sebe vše zapadá a když se podíváte v půlce příběhu na nějaký zvrat a konfrontujete ho s tím co se dělo na začátku, tak najdete různé drobné náznaky, že to vlastně k tomuhle spělo, jen jste si toho třeba hned nevšimli, vše vám přijde provázané, smysluplné - jedním slovem promyšlené. No a pak už to je jen na autorovi a jeho schopnostech, jak efektivně a originálně dokáže se svojí osnovou pracovat a jak silně vás do své vize dokáže vtáhnout. Tohle systematické psaní se dá dohledat i na některých ČSFD komentářích, kde vidíte, že má autor nějakou svojí kostru, kterou v každém příspěvku pevně dodržuje, má systém, jak, co a kdy hodnotit a tak na nic pro něj důležité nezapomene a vy přesně víte, co od něj můžete čekat a co vám chce sdělit. Namísto toho já tu teď jen dobrých pár minut plácám off topic ve snaze vysvětlit, že mám rád promyšlené příběhy, jaké si v hlavě stvořil třeba G.R.R. Martin, George Lucas a mnozí další... No a stejně tak mě definitivně přesvědčil o své vizi i Tappei Nagatsuki a já si jí užívám a těším se, až mi ukáže, jak to má vymyšlené dál. Další věc, která mě tu nadchla jsou rozmanití a zapamatovatelní záporáci i monstra, s tím že především Oousagi je pro mě, jakožto milovníka Monty Python and the Holy Grail, něčím božím. Navíc když máte pořád rádi většinu hlavních charakterů a tak si Subaru všechny ztracené body z momentů, kdy se mu nedaří, dokáže během pár minut zase nahrabat zpátky, když se mu dařit začne, Beatrice je roztomilá a z předposlední episody máte dojem, že vám v pokoji zase někdo krájí cibuli, Ram je stále fajn, Otto je legenda, oblíbíte si i novou sourozeneckou dvojici, chápete proč je Echidna pro mnohé tak přitažlivá a zajímají vás i další čarodějky, Emilia konečně začne dospívat, takže vám už ani tolik nevadí a ze všeho nejvíc jste přesvědčeni, že nejlepší ženský charakter a MVP je jednoznačně už druhou sezónu po sobě Patrasche, pak není co řešit. Jediné, co mi tu ještě zbývá zodpovědět, je ta zvláštní otázka, usazená hluboko v mé hlavě, která mě v druhé sérii tak trápí - Kdo je REM? Aspoň, že o hodnocení mám jasno - pořád 9,2/10. () (méně) (více)
Z překladu "sanctuary" znamená "útočiště". Celou 2. sezónu, tedy Sanctuary arc z literární předlohy, jsem se spíš ironicky cítil jako v úmorném vězení. Re:Zero se po první sezóně strávenou explorací světa, nacházení sociálního statusu hlavní postavy a zjišťování jeho schopností přemístilo naplno do rozevírání dveří nejen usedlosti markraběte Roswaala, ale hlavně minulostí širšího ansámblu a zahád místních blairwitch. Účelnost vyprávění je po shlédnutí zřejmá a tato série po těžkotonážním a přehnaném bombardování flashbacků všechny důležité postavy uzemnila na konkrétně vytesané pozice, téměř v jedné linii, s otevřenými kartami a prázdným stolem na pokračující chody. Ok, proč ne. Bohužel, nejpalčivější a nejvíce chybějící komodita byl prostor jeviště: Postavy, stejně jako my, se imrvére dusily a vyslýchavě waterboardovaly za těsnými, neustále se přibližujícími zdmi. Klaustrofobický děj ve figurativně nastiněném labyrintu Útočiště nás zlomyslně nechal několikrát bloumat, abychom se zmateně vrátili na počáteční bod a následně byli opět vhozeni do toho samého víru s tím rozdílem, že tentokrát ta zkušenost bude trošinku jinačí, i když stejně otravná. Repetitivní peripetie nakonec doznaly konce, ale nemůžu říct, že bych se cítil touto zkušeností jakkoliv dvakrát obohacený a že by poskytnuté nové informace stály za ten čas. Problematika tohoto gordického uzlu se zdála snažší jak jeho legendární rozetnutí, myšlenkama jsem vší silou tlačil Subarua na to jedno, katastrofou předpovídající místo a když se tak poprvé stalo, byla z toho ta perfektní podívaná, který potenciál Re:Zera slibuje. 6. díl je scénaristicky, akčně napínavý skvost s plejádou artistických nápadů, kreativně doplněnou a propojenou hudbou - který se, škoda škodoucí, už ani jednou zdaleka neopakoval. Natahování příběhu dosáhlo takových nechvalných hodnot, že už bylo naprosto zřejmé, kdy si můžou tvůrci "Subaru reloadead" (ne)dovolit. Není si těžké odvodit, že to nebylo mnohokrát, protože si znovu tou úmornou cestou neměl odvahu/rozum projít kdokoliv bez toho, aby si hodil smyčku kolem krku nadobro. Musím zmínit i nemastné finále, které sice přililo cisterny slz, ale důmyslnější rozřešení megahrozby zůstalo asi na v Suezu zaseknuté lodi Ever Given, protože jsme dostali banální 5 minutovou, silně neuspokojivou náhražku. Ve výsledku z toho sebevědomě vybruslila pouze postava dospívající Emilie, zajímavě to dobudovalo charakter Roswaala, nešikovně se zbavilo krvelačného antagonisty a dodalo ultimátně iritujícího trapnokocoura. V doprovodu s pachtícím se dějem měla podobnou tendenci i vizuální stránka, jejíž kvalita z 1. série je tatam. Měl jsem jen minimální potěšení z čím dál víc rozpláclějších obličejů a akční sekvence byly až z karikaturnějšího soudku. Bolí mě z této sezóny hlava, po shlédnutí se cítím šíleně ospalý, ale jde zde naděje na probuzení. Chce to jen trochu víc života a paradoxně i smrti. Slabší 3* ()
Galerie (460)
Photo © AT-X
Reklama