Luk královny Dorotky

Kupodivu mi vůbec nevadilo, že se v těch třech povídkách obejvovali ti samí herci. Škoda, že se všechny povídky nenesly ve stejném duchu jako ta poslední. Ta byla pro mě nejzajímavější a vlastně i nejzábavnější. Nějak nechápu ten distributorův výraz "nedodělek". To měl jako Vančura nepsat svou předlohu jinak a nebo to měl režisér natočit jinak? A už vůbec nevím, co na tom mělo být rozpačitého. (07.02.2012)

Ach, ty ženy. Tedy v tomto případě žena. Jozefína, Blažena a Isabela. Vždy jsou kvůli nim jen a jen potíže. Zpřetrhají kočovné přátelství, pošpiní čest ctnostného manžela, který ovšem místo činů jen a jen žvaní, a dokonce kvůli nim muž občas zabije svého soka. Překrásná hudba Zdeňka Lišky, skvostný Vančurův jazyk, a naprosto skvělé herecké polohy nejen Jany Brejchové. (25.02.2013)

Malo to byť dramatické, vyznelo to však viac komedionálne. Podoby lásky, ešte k tomu historickej, ide ukázať určite oveľa lepšie. Prvá poviedka je taká nemastná-neslabá, keď sa má príbeh rozvinúť, tak končí. Druhá poviedka je najnudnejšia, príliš filozofujúca. Tretia síce pobaví, len neviem či o to tvorcom išlo. Z hercov sa mi pozdávali jedine Palúch a Menšík. (19.09.2017)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné Vančurovy literární předlohy. Z povídkového souboru "Luk královny Dorotky" byly zfilmovány tři povídky: "Brusič nožů", "Dobrá míra" a "Konec vše napraví". Zbylé tři ("Guy de Maupassant", "Usmívající se děvče" a "Chirurgie") byly vynechány. Pokud mohu soudit, nejedná se bohužel o příliš zdařilou adaptaci. Na vině je podle mého názoru příčina zcela prostá - tato vančurovská látka je v podstatě nezfilmovatelná. Povídkový soubor "Luk královny Dorotky" v prozaickém díle Vladislava Vančury v jistém smyslu vyčnívá jako jistá anomálie. Jde o text, jehož hlavní půvab tkví v neotřelém stylu, jímž jsou jednotlivé povídky napsány. Vančura zde svou nenapodobitelnou češtinou vzdává hold lásce a bezelstné povaze mládí. Chtělo by se říci, že podobně jako měl Škvorecký svou "Prima sezónu", podobnou funkci hrál pro Vančuru "Luk královny Dorotky". Samotné příběhy jsou prostinké a každý z nich je prodchnut atmosférou bezstarostné - a bezčasé - pohody. Filmová adaptace proto téměř nutně musela vyznít tak jak vyzněla - jako otrocké převedení literárních postav na filmové plátno, do konkrétního historického času, kde je režisér nechává připitoměle deklamovat doslovně převzaté repliky z knihy, vše za nezbytného doprovodu vypravěčského voiceoveru (opět doslovně převzatého z knihy). Navzdory silnému hereckému obsazení (famózní Brejchová & Menšík) jsem se nemohl ubránit dojmu, že herci nemají moc co hrát, protože Vančura své postavy načrtnul více než lehkým perem, neb nějaká složitá psychologizace zde nebyla cílem. Jednotlivé postavy představují spíše určité archetypy, které autorovi slouží k realizaci jeho záměru - v textu se nijak netají tím, na čí straně jsou jeho sympatie, což je třeba prvek, který jsem ve filmu výrazně postrádal. Přesto nelze filmu upřít jisté kvality, a soukromě mi přišlo, že jeho průběh jeví určitou vzestupnou tendenci - první povídka je nejslabší, druhá je o něco lepší a třetí je výrazně nejlepší. Osobně mi třeba vůbec nevadí, že se ve všech třech povídkách objevují titíž herci, dokonce se mi zamlouval i samotný závěr, v němž režisér svedl všechny postavy ze tří povídek dohromady. Pochvalu by bylo možné složit i hudebnímu doprovodu, nebýt však oné nepříjemné věci, že se v každé povídce do omrzení opakuje tentýž hudební motiv, což je zvláště v té první skutečně k uzoufání. Celkově jsem rád, že jsem tento film mohl vidět, protože jsem na něj byl velmi zvědavý, a pohled na tehdy velmi atraktivní Janu Brejchovou mi více než vynahradil neuspokojení, jež jsem pociťoval ze zbytku tohoto filmu. Přesto nemohu hodnotit více než třemi hvězdami - jako adaptace je to více než slabé, a jako samostatný film je to podivná nuda, která současnému divákovi nemá dle mého soudu moc co nabídnout. (13.03.2013)

Tři krásné adaptace Vančurových próz. Úvodní „magickorealistická“ povídka odzbrojuje tím, jak současně doceňuje význam živé tíhy všeho zemského, tělesného, smyslového, a jak v něm – v tkáni vztahů, které vše se vším splétají – odhaluje řeč, kterou se ten, kdo opravdu vidí (nebo kdo alespoň něco zahlédl) a slyší (nebo přinejmenším cosi zaslechl), dorozumívá se světem, v němž se ocitl. Druhá – téměř bezsujetová – je čiré jiskření vášní. A třetí vše syntetizuje: zpřítomňuje úzkost zraku, který vidí skrz, a to i svou vlastní zkázu, a přenáší vlny těl, která touží po spojení s čímsi, o čem se domnívají, že to znají – a když splynou, tak se rozplynou… Ocenil jsem i vnímavou lyrickou kameru, souhru tváří vracejících se v čase v různých příbězích, a přenádhernou hudbu. (25.11.2021)