F jako falzifikát

Co je pravda? Co je to vlastně film? Masterclass hry s realitou a iluzemi. Čekal jsem bůhvíproč spíš plíživé intelektuální cvičení. Ale F je naopak totálně hravá, svižná a uhrančivá jízda, až jsem místy skoro nestíhal sledovat, co se vlastně děje. Střihově divočejší než leckterý současný thriller. Že to jsou sedmdesátky je neuvěřitelný, stejně jako hrdinového filmu - všichni ti svatí pábitelé a snílci. Taky úplně miluju, že je to celou dobu hrozná sranda s pohodovou atmosférou o padělcích a kouzelnictví a obraznosti, ale pak tam ve dvou třetinách najednou Orson Welles rozjede rant o tom, jak všichni do jednoho umřeme a veškeré umění rozloží čas. Ani u toho nemrkne. Frajer. Až budu velký, chci být jako on. „A fact of life: we're going to die. 'Be of good heart,' cry the dead artists out of the living past. 'Our songs will all be silenced, but what of it? Go on singing.' Maybe a man's name doesn't matter all that much.“ (15.08.2023)

Je to mistrovsky sestříhané a Legrand udělal překrásný mix hudby. Jinak jsem to ale dal natřikrát - úplně velezábavné to už dnes není. Co z toho jde na první dobrou (mimo jisté nekomunikativnosti - protože pokud člověk daná témata a peripetie nezná, musí si je pro lepší orientaci nejdřív vygooglit), to je poněkud frivolní a elitářský portrét hochštaplerské smetánky uprostřed parties v luxusních vilách, restauracích, plné krásných žen a starých boháčů: a Welles se k tomuto okruhu neváhá sám hlásit. Všichni ti multimilionáři, rentiéři, "slavní"; dělá to dojem trochu ploché duše - jako by Welles nebyl schopný postavit se tomuto hlavnímu Falzu. Ano - možná v záběrech na Chartres ve 2/3 filmu - ale i tam jde z jeho replik trochu show, ani v tomhle pokusu o opravdovost nejde tomuhle shakespeareovskému herci tak úplně věřit. Z toho na mě jde jakýsi smutek. Jinak jsem se občas srdečně zasmál - nejlepší bylo sestříhané mlčení obou hlavních protagonistů a jejich uhýbavé pohledy při otázce KDO TO TEDY PODEPSAL?! Pobavila mě i hračička s Ojou Kodar v závěru - tolik figur, tolik zcizováků, tolik montáže! Překrásná hračka! (02.03.2021)

Pravdivá mystifikácia. Welles sa týmto vtipným esejistickým rozborom približuje moderným dielam Jeana-Luca Godarda, a rovnako ako on v ňom vyjadruje svoj spletitý, trochu tajomný a lživý, svetonázor. V samotnom strede je reťazec vzájomne prepojených afér okolo falšovania a falšovateľov, podvodov a podvodníkov, dvojníkov, skutočných a vymyslených osôb a postáv ( v rámci afér i v rámci filmu samotného), záhadných prepojení, pravých plagiátov a falošných originálov. Uveriť tomuto filmu je rovnako nebezpečné ako uveriť pánovi na rohu, že vám chce skutočne len dať cukrík. A podľa mňa je to viac než výstižné prirovnanie - Orson Welles sa hrá, láka nás na sladkosti, zvádza atraktívnymi témami a ťahá kdesi do tmavej uličky, kde si s nami robí, čo chce. Prijmite pozvánku do sveta lží a klamu, ktorý stvorila moderná spoločnosť a umenie, a nájdite odpoveď na jednoduchú otázku: kto je odborník, kto umelec a kto plagiátor? Všetko, čo nasledujúcich 85 minút uvidíte, je kúzelnícky trik. Alebo snáď skutočná mágia? Presvedčte sa sami. Vašim sprievodcom bude samotný Welles a jeho uhrančivé komentátorské schopnosti. 90% (21.09.2014)

Tento film beriem ako takú menšiu sebeprezentáciu Orsona Wellesa. Inými slovami je to film, pri ktorom ho najlepšie spoznáme. Pôsobí ako sympaťák, čo pri jeho fikčných postavách rozhodne pravidlom nebolo. F ako falzifikát je na jednej strane veľmi komplikovaným filmom so zložitou formou rozprávania, na strane druhej pôsobí veľmi svižne, voľne a dobre sa pozerá. Je to paradox, ktorý sa mi proste páčil. Niektoré momenty vyložene potešia, napríklad milé "zosmiešnenie" Picassovej obsesie svojou múzou. Vôbec nemám potrebu riešiť rôzne alternatívne interpretácie tohto diela, dôležitejšie mi tu pripadalo práve to úprimné zoznámenie sa s Wellesom a tie hlavné myšlienky sú jasné, v podstate doslovne podané. Film s podobnou formou sa hľadá ťažko. (29.09.2015)

Bál jsem se šíleně chladného a přehnaně artového dokumentu, ale dostal jsem něco, co si mě plně získalo už v prvních minutách, dokázalo být sofistikované a vrstevnaté po celou dobu a i přes to experimentální podání to není nic zahleděného do sebe. Snad jen Orson Welles si tu přehnaně honí ego, ale je to snad to jediné, co mi vadí a ani mi to nevadí tolik, abych z toho měl pokažený zážitek. Ve výsledku je to opravdu dost chytrá esej o vnímání umění, jeho (ne)pravosti a toho, co vlastně umění je. Welles tu nastolí spoustu zajímavých otázek, přičemž si nejvíc budu pamatovat asi tu, jestli je větší umělec ten, kdo slavný obraz vytvořil, nebo ten, kdo ho dokázal mistrně okopírovat. Zajímavá zde je i kritika "expertů" a nastolení úvahy o zvláštnosti jejich existence, protože kdo přesně má být ten jediný, aby určoval, jaké umění je pro celý svět vhodné? Dá se vnímat jen subjektivně a každý vyřčený názor na něj je a vždy bude subjektivní. Objektivita skoro neexistuje a když už se podle ní posuzuje jakékoli umění, je objektivita jen chladný mustr, obírající umění o to, co z něj umění dělá. A má to toho v sobě ještě mnohem víc, až si říkám, že když si to někdy pustím znova, určitě mi to předá něco nového, co jsem teď při prvním sledování přehlédl. A pokud se tak stane, přehodnotím na plný počet. Btw dokument to vůbec není, ale to zařazení aspoň trochu chápu - ono se to totiž vymyká všem žánrům, smysl by dával jen experimentální, ale ten je málo obecný a z těch to tím pádem má nejblíž, byť hodně vzdáleně, k dokumentu. Silné 4* (06.08.2023)