Srdce temnoty: režisérská apokalypsa

Mimoriadne zaujímavý a užitočný film o filme. O filme s veľkým F, ktorého nakrúcanie bolo v niektorých momentoch porovnateľne dramatické, ako to, čo sa nakoniec objavilo na plátne. Momenty z nakrúcania i rozhovory a vyjadrenia sú veľmi cenným príspevkom k pochopeniu tohto gigantického diela, odhaľujú hľadanie, improvizáciu, prirodzený výber z niekoľkých možností a celý proces umeleckej tvorby. V tomto prípade až ľutujem, že odmietam hodnotiť dokumentárne filmy. (07.09.2018)

Hodně zajímavá kombinace behind the scenes dokumentu a ve své podstatě domácího rodinného videa (no co tak budu natáčet, když je můj manžel režisér, zrovna jsem na place Apokalypsy a mám v ruce kameru). Sledovat štáb, kterak kopíruje děsivou cestu hlavního hrdiny do nitra džungle a sama sebe je dost zvláštní podívaná a brzy vám bude jasné, že tohle natáčení stálo za to. 8/10 (05.04.2017)

Komplexní náhled na jedno z nejděsivějších a zároveň nejpůsobivějších filmových natáčení. Tvorba té doby ještě byla nejen uměním ale i hrůzou. Hrůzou, která se odrazila v Apokalypse. - Fosfor a napalm vůbec nebudí strach, ale podívat se do zvrácené mysli, která je pod povrchem všech lidských bytostí a říct: „Přijímám tě. Dokonce tě miluji, protože jsi mojí součástí. Jsi prodloužením mě samého." - Cože? (25.02.2015)

Že fascinaci sebou samým propadá Coppola, je pochopitelné. Ale že jí propadá i tenhle dokument, je trochu na škodu. Nevidím tu žádné poodhalování, žádné osobní náhledy - jde o zobrazení neutuchající úcty k Apokalypse. Jistě se na to skvěle kouká, ale trochu mě to při pověsti Srdcí temnoty zklamalo. Břímě snů je o stupeň lepší. (19.07.2013)

Mimořádná přitažlivost tohoto dokumentu není dána jenom spletitými okolnostmi vzniku Apokalypsy, ale také výrazným osobním vkladem Coppolovy manželky Eleanor. Její otevřený komentář si krom maniakálních proporcí celého projektu všímá také čehosi znepokojujícího na Coppolovi samotném. Objevování temných zákoutí duše po vzoru Conradova Srdce temnoty, přítomného zde také díky ukázkám čtených jiným sebevědomým tvůrcem, Orsonem Wellesem, je možná ještě působivější než v případě Apokalypsy, kde autentický civilní nádech chyběl. K diskuzi nad dokumentaristickou etikou vybízí použití nahrávek pořízených bez Coppolova vědomí. Právě ony ovšem nejlépe poukazují na víru v neohrozitelnost „náčelnické“ pozice režiséra, již Coppola propadnul a neplánovaně tím napodobil plukovníka Kurtze. Člověk se až diví, že vypjaté natáčení neskončilo rituální vraždou. Velmi vážně pojatý dokument odlehčuje lehce přibarvené vyprávění Johna Miliuse a pár stěží uvěřitelných historek, které dokazují, že sebevětší množství drog a alkoholu nemusí být při natáčení nutně překážkou. Pohnutý vznik Apokalypsy ostatně vyvrací celou řadu mýtů, například ten o herci coby nejdůležitější osobě na place (s odůvodněním, že ho po týdnu natáčení nemůžete vyhodit). Harvey Keitel by mohl vyprávět. 90% (26.09.2009)