Snídaňový klub

„VÁŽENÝ PANE VERNONE, CHÁPEME, ŽE JSME MUSELI ZŮSTAT ZA TREST V SOBOTU VE ŠKOLE.ALE JSTE BLÁZEN, ŽE JSTE CHTĚL, ABYCHOM PSALI PRÁCI O TOM, KDO JSME…“  Týnejdžerský psycho pro dospělý! Opravdu zajímavě rozvinutý pojednání o lidský osobnosti… /// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) V roce 2015 byl film digitálně remasterován a na oslavu 30. výročí znovu promítán ve 430 kinech. 2.)  V roce 2016 byl vybrán pro uchování v Národním filmovém registru Spojených států Kongresovou knihovnou jako „kulturně, historicky nebo esteticky významný“. 2.) Snímek získal uznání kritiků po celém světě. ///                         PŘÍBĚH  *****  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  * (31.10.2023)

Občas mi to připadalo jako trochu naivní pohled „starého muže“ (což John Hughes rozhodně nebyl) na život dospívající mládeže, ovšem na druhou stranu některé výroky a myšlenky bych tesal do kamene. Rozhodně duševní pochody týnejdžrů pramenící z traumatického vztahu „despotický otec vs. syn“  Hughes trefil perfektně, vzhledem k vážnosti tématu nezvyklá komediální nadsázka byla překvapivě fajn, lehké naťukávání sexuálních témat pobavilo, pět zcela rozdílných povah se bezva doplňovalo a prostě to moc příjemně utíkalo. Moc pěkný film a zasloužený velký zámořský kult. (18.02.2024)

Ísť v sobotu do školy za trest nie je nič príjemné, zvlášť ak lavice zdieľate s niekoľkými čudákmi. Pätica študentov zdanlivo nemá absolútne nič spoločné, ale ako ubieha čas, nachádzajú spoločnú reč a hlavne spoločného nepriateľa - učiteľa, ktorý z nich pomaly začína šalieť. Výborné a vtipné dialógy sú tou najsilnejšou zbraňou filmu a niekoľkokrát som sa vážne dobre zasmial. Filmom preletí zopár songov z 80-tych rokov, takže atmosféra je ako vyšitá. Menu E. Estevez sa snažím vyhýbať, ale tu sa dá prežiť a"breakfest" som si vychutnal. 70%. (06.09.2011)

Madison Spencerová je trinásťročná hrdinka posledného románu Chucka Palahniuka Zatratení, ktorý teraz momentálne čítam a pre ňu je snímka Johna Hughesa The Breakfast Club hollywoodský nesmrteľný film. Je mrtva a dostala sa do pekla, ktoré je podľa nej práve takou ohnivejšou obdobou tohto filmu. Mňa len tak zaujímalo, či naozaj tento film existuje, pozriem do databázy a fuckt, že hej! Vidieť to vtedy, bol by som asi z toho uveličený, ako mladá Madison, avšak teraz mi to prišlo skôr trápne smiešne. Tie ich tanečné ťahy, idiotské pozy, bota omotaná červenou šatkou.... Ale dalo sa zasmiať na vtipných hláškach, to nepopieram, ale hovorím, teraz ma to nejak minulo a navyše, ked' rozoberali svojich starých, tak som dokonca skapínal aj od nudy a teda zostanem na neutrálnych (50/50) troch hviezdičkách, pretože bolo celkom milé si sentimentálne zaspomínať na detstvo. (05.09.2012)

Velké zklamání. Něco podobného, jako když jsem v 90. letech šel na Singles a čekal fajn sondu do života příznivců rockové muziky. Dočkal jsem se zoufalého pohledu na partu uvědomělých čajíčkářů, věčně zaneprázdněných budováním kariéry a plkáním o zodpovědnosti. Člověk se hned cítil jako na Melrose Place, jen k tomu navíc hrál ještě grunge. ... Když vám naservírujou film z prostředí středoškolské mládeže 80. let, čekáte, že tam bude zachyceno něco z atmosféry té bezstarostné doby. Čekáte mejdany, srandu, minisukně - prostě čekáte 80. léta. Místo toho vás šoupnou do místnosti s pěti pitomci, kteří mají jeden vedle druhého vlastně jediný problém: Nesnášejí své rodiče. Rodiče jsou alfou a omegou jejich skuhrání, které máte vydržet celých 97 minut. A prakticky pořád v té jedné místnosti. Po celou dobu vás nečeká nic jiného, a kdybyste snad měli pocit, že se to už konečně rozjíždí, nepropadejte žádné naději. Nic se nikam nerozjede, jen někteří skuhravci se nakonec velmi nepravděpodobně a náhle vzájemně zamilují. Tohle není žádná odvázaná 80's teenagerská komedie - spíš se to podobá tuzemským televizním hrám o svazácích, které působily vlastně stejně nevesele a bezvýchodně jako tenhle Snídaňový klub. Zatímco socialistické inscenace na téma "mládežníci" byly svázány diktátem režimu, tohle dílko svazuje snaha o vážné vyjádření k tématu generačního konfliktu. V obou případech je výsledek stejný (jen američtí mládežníci si dopřejou trávu, ti naši zas alkohol). V jednom je ale Breakfast Club bolestně pravdivý: Mládež v obou táborech nebyla absolutně schopna žádné opravdové vzpoury. 60. léta a odvaha generace dětí květin měnit svět, nebo punková rebelie let sedmdesátých jsou nenávratně tytam. Děti 80. let jsou daleko krotší a smířenější s tím, že měnit systém se nevyplácí. Zpětně se jim nedá upřít jen jedno: Alespoň se dovedou pořádně bavit. Ti z Breakfast Clubu nedokáží bohužel ani to. (31.07.2007)