Podivnější než ráj

Podivnější než jsem myslel, ale lepší než se zdálo po první půlhodince. Jarmusch si zahrává nejen s obyčejnými životy těch nejobyčejnějších lidí, ale zahrává si i s časem. Jeho práce odmítající klasický střih upozorňuje na skoky v čase, které si tak divák uvědomí více než v jakémkoliv jiném filmu. Ačkoliv v tomto filmu nenajdeme jediný "neviditelný" střih, neviditelná ruka režisérova nás upoutá, jedna melodie a jedna píseň utvoří image celého filmu a po skončení jen sedim a zírám a řikám si: "Sakra, jak to ten Jarmusch dělá..."____ Když koukám na tu obálku k DVDčku, jakoby popisovala celý film a naopak, jako by se režisérovi podařilo zfilmovat tuto obálku a ještě k tomu se mu podařil ten husarský kousek, že po zhlédnutí filmu máte pocit, že se vás ta zfilmovaná obálka nějak dotkla. (02.06.2010)

Jim Jarmusch není v zásadě mým výrazně oblíbeným autorem, i když uznávám jeho nezávislost a líbí se mi, že si dělá filmy podle sebe a také velmi různorodě. Tohle mě ale prostě nedokázalo zaujmout, i když Jarmusch dovede skvěle vykreslit charaktery. Tyhle postavy mě ale prostě nebavily a neviděl jsem na jejich "životech" nic, co by stálo za to vidět. Možná to je ten správný klíč... (28.12.2015)

Jarmusch měl vždycky pochopení pro podivné existence – dvojka povalečů Willie a Eddie je ukázkový příklad. Herecky je ale nejlepší imort Eszter Bálint. Vynikající je černobílá kamera Toma DiCilla, která nám ukazuje Ameriku šedivou, ošuntělou a nezajímavou. Ať už jde o New York, Cleveland nebo Floridu, měl jsem dojem, že kdyby to tehdy natáčel u nás v socialistickém Československu, měl by kromě palem a moře stejně vypadající záběry. Hlavní hrdinové sice všude narážejí na stejnou nudu, ale divákovi to opravdu nehrozí. (15.01.2006)

Hrubozrnný černobílý obraz, unavené tempo, návaznost na umělecký film 60. let, jemuž dramatizace vskutku nikdy nebyla vlastní, časté temp morts čili zámlky, bressonovsky úsporné herectví, Jarmuschova nezaměnitelná poetika, která dokáže proměnit v kouzelnou etudu i tu nejobyčejnější situaci (návštěva kina), všeprostupující šerá melancholie, subkultura zahálčivých "hipsterů" a jejich trochu zvláštní vystřízlivění z amerického snu před branami ráje, který není ve výsledku o nic podivnější než ostatek Jimovy tvorby - takový i mnohý jiný je dnes už legendární referenční bod nezávislého filmu, který byl ve své době pořízen za pouhých 110 000 dolarů, a který, kromě toho, že svému tvůrci vynesl ceny na většině významných zámořských i evropských festivalů (Sundance, Telluride, Cannes, Locarno...), byl americkou kritickou obcí prohlášen za nejlepší film orwellovského roku 1984 (sic!). // Poznámečka na okraj: Z formálního hlediska je nejpodivnější, jak je celý film uspořádán. Je totiž rozdělen na jakési "segmenty" (kapitoly pomíjím), tj. jednotlivé záběry/scény, převážně statické kompozice, ale i záběry v "pohybu" (podélná jízda, umístění kamery na zadní sedadlo či na přední kapotu, přerámování), které jsou od sebe vždy odděleny několika vteřinami černých políček - a to bez výjimky. Střih v rámci záběru je tabu. (10.05.2009)

Film rozdelení na tri časti - The New World, One year later, Paradise - Jim Jarmusch zobral pôvodný kraťas The New World a rozšíril ho o nejaké tie zmeny v charakteroch a o takej pokojnej ceste za hľadaním šťastia. John Lurie, Eszter Balint a Richard Edson predstavujú troch vyvrheľov, ktorý sa pasujú svetom podľa svojho najlepšieho presvedčenia. Jarmusch je tu krásne minimalistický a jeho pohľad na zúčastnenú trojku je neskrásne krásny a smutno veselý. Hlavne druhá časť one year later je krásne nevtieravo vtipná - všetky scény z maďarskou tetou - skvelá Cecillia Stark sú neskutočne vtipné a plus scéna v kine ktorá je perfektná. Tretia časť Paradise, je krásnym úrazovým kameňom rodiny a priateľstva na pozadí zdanlivo pekného miesta, ktoré ale nemá žiadny vplyv na problémy hlavným hrdinov, ktoré ich prenasledujú aj tam. koniec je len krásnou bodkou za touto pomalou road movie, ktorá oddelila hlavných hrdinov práve tým, že ich zblížila. (01.08.2009)