Až přijde kocour

No ty vole! Co to bylo?!? K TV obrazovce jsem přišla s cirka půlhodinovým zpožděním (bylo třeba dokončit důležitou, neodkladnou práci - sestřelit z virtuální oblohy draka:-))) a nestačila jsem valit augle: začínalo zdlouhavé cirkusové představení, co se postupně zvrhlo v psychedelické běsnění, podkreslené vtíravou "hudbou" ála kočka s ocasem přivřeným ve dveřích. Nakonec jsem tohle únavně umělecké podobenství o člověku nerozdýchala a po půlhoďce utrpení to vzdala - zklamaná, otrávená, znuzená, veškerá pronesená moudra mě přestala zajímat, akorát mě rozbolel květák. Chápu, co se básník snažil říci, leč forma pro mě nebyla stravitelná - navzdory početnému sboru skvělých herců. Nemyslím, že někdy dospěju natolik, abych se pokusila tuto artovou filozofickou křeč znovu vidět - po včerejším martýriu stěží ještě někdy seberu odvahu. Dvě hvězdičky jsou výsledkem pečlivého hledání kladů. (29.09.2010)

Poetika v podaní Wericha je tu asi to najkrajšie, čo sa dá vyzdvihnúť... Scenár je takisto veľmi zaujímavý, ale druhá polovica filmu trochu stráca tempo, takže v konečnom dôsledku film pôsobí trochu rozporuplne. Páčila sa mi myšlienka o tom, že ľudia sú farebne rozlíšení na zaľúbených, pokrytcov, či tých, čo podvádzajú svojich blízkych, len tá realizácia mohla byť podľa mňa (aj na svoju dobu) spravená ešte zaujímavejšie. Okrem salamandra Sováka to totiž neprinieslo žiaden význam v rámci rozohratého príbehu. Ale vidieť sa to rozhodne dá aj viac krát... ;o) (17.03.2009)

Jasného „Kocour“ mě uchvátil už jako malého kluka, když jsem ho – v celku či ve výtahu – viděl v černobílém provedení. A barva ten úžas protáhla jak skalní ozvěna. Přiléhavá satira vtělená fantastickým tělesným básněním pojmenovala mnohé z toho, s čím se dítě zkoušené praktikovaným lži-socialismem konfrontovalo a čeho jsou plny tuzemské rybníky podnes... Divadelní scény se umně spojují s filmovým vyprávěním, a snová pravda tak s úspěchem bezostyšně atakuje choré stagnování, nad nímž lze jen ohrnout nos. To je však často zaměnitelné s hlubokou, niternou tragikou – a i ten zčervenalý nemusí vždy pochopit, že ten modrý protějšek jen slepě světélkuje Eliášovým ohněm, protože ta červeň se vsákla v marnotratně vstřebanou touhu… Kocour ale na okolnosti nehledí a připomíná svým ostrozrakem, že nakonec na žádné výmluvy nezbude čas. A proto pátrejme po sobě spíše v kocouřích očích než ve své auto-diagnostice… (30.09.2017)

Tak jak bych to zhodnotil... ta scéna se zbarvením na představení je dlouhá a trochu o ničem, když tam jenom půl hodiny poskakujou a čumí po sobě. Z celýho filmu jde krásně cítit kritiku tehdejší doby. Počkat, tehdejší? I dnešní! Werich je prostě nadčasovej. Je to taková metafora - jsou zde postavy autoritářské, srdečné, obyčejné, podlejzačské, falešné. A to všechno lze nalézt v každé společnosti. A co ta Werichova dvojpostava - proč byly stejní? No to je jedno. Ale ty scény s hudbou, kdy se tam nemluvilo byly fakt trapné a nebavily mě. Dialogy a Werich jsou super. (10.05.2007)

Vojtěch Jasný je asi jediný český režisér, který mě opravdu a se vší parádou dostal. Možná to bude tím jeho citem pro červenou... a nebo kompozicí jednotlivých scén, kdoví. Nebádám, proč na mně kdysi zapůsobil jako zjevení, jsem mu jen vděčná za to, že mě nikdy nechtěl laskavě hladit banálními frázemi, přesvědčovat o české holubiččí nátuře, těšit hřejivým humorem a rozesmávat plytkými vtipy...myslím, že to, co hledáme třeba v Gondryho Nauce o snech nebo v Burtonově Velké rybě je stejné, jako to, co nám Jasný ukázal už v 60.letech.9/10 (01.09.2008)