Les Rendez-vous d'Anna

Už potřetí otvírám toto okénko, abych tento film alespoň trochu okomentoval. Určitě si to zaslouží, a zasloužím si to i já. "Annina setkání", jednotlivá a všechna dohromady, známe sice jejich časovou posloupnost, nikoli však absolutní čas (staly se v jednom roce, v jednom životě, v několika životech?). Osoby, s nimiž se Anna střetávala (příbužní, přátelé, milenci, kolemjedoucí,...) nejsou rozhodně náhodné, tvoří jakýsi životní rámec, vymezenou cestu, kterou musí projít, aniž by věděla, že po ní někam dojde. Podle toho bychom také měli poznat, co je Anna zač. Jenže ouvej, něco tady chybí, něco se ztratilo a znovu nenalezlo. Jacques Lacan by to nazval objektem malé a (object petit a): "Miluji tě, protože však v tobě miluji cosi více, že jsi ty" (Slavoj Žižek: "Lacrimae rerum"), a proto se vztahů vzdávám. Závěr: Pokud "objekt malé a" použijeme pro označení odchylky mužské a ženské psychiky (pokud něco takového existuje, ale předpokládejme to, protože anatomický rozdíl je nepřehlédnutelný, a to by v tom musel být čert, aby se to neprojevilo i jinde), pak nám toto "malé a" může v reálném způsobit značné těžkosti, zatíco ve světě umění značný požitek. (07.03.2019)

Aby vysoká kultura nezanikla, nestala se byť skvěle zaplacenou šaškárnou pro hrstku snobů, musí být stále konfrontována s nízkým, ba odspodu okysličována. Musí ve srovnání s nízkostí obstát. Poměřuju si díla, která do vysoké kultury patří tu uchem posluchače Chinaski, tu okem diváka Avengers. Z tohoto pohledu podle mě Setkání s Annou obstojí pro svou čistotu a přesnost. Negativ je ovšem víc – než mě Akerman zvykne na své tempo, uplyne dvacet minut, kdy počítám sekundy záběr od záběru a štve mě, že mi v hlavě běží představa, jak sedí ve střižně a říká: „...a ještě chvilku, ještěěě, ááá... – – teď! To fikni!“ Protahování, které hypnotizuje, ale bývá vyprázdněné. Další výhrada jde ke scénáři, který se ze začátku přes svou hyperrealističnost, civilnost a autenticitu hmoždí přes výmoly peripetií lehkostí bagru v oraništi. Adeptka scénáristiky píše o sobě. Nová generace takřka vždy přináší do umění novou civilnost – ale čím je tato poetičtější, tím se za pár desetiletí jeví patetičtější – Starci na chmelu. Ve chvíli ale, kdy začal mluvit Heinrich na zahradě svého domu, film mě bez výhrad vtáhnul – mix samozřejmého existenciálního ostnu s neskutečně komponovanými obrazy, oči Aurore Clément, ne-hrající, řekl bych, negativní autoportrét nešťastné, nedobře neprostupné bytosti rozsévající zjevně další zmatky v už tak nešťastném světě kolem sebe. Registroval jsem vzájemné souvztažnosti – s lineárním ubíháním Wendersova Klamného pohybu (tam se snímalo podobně), v dramaturgii dejme tomu Třetí generace Fassbindera (i když tam šlo o politické umění), všímal jsem si, čím vším je tahle vlna odlišná od té Nové, z níž vyšla, a k níž se Akerman ve filmech, které jsem doteď měl možnost vidět obracela… Tanul mi na mysli výraz „stříbrný věk“, který se používal pro poezii v Rusku kolem první světové války – něco, co už od podstaty nemůže být zlaté, protože je v tom zmar. Vždy druhé. Nejsilnější scéna byla krom Heinrichovy zpovědi ta noční s náhodným spolucestujícím ve vlaku. (03.05.2018)

Vadilo mi, že v režírování lidí je paní režisérka daleko pozadu za svým mistrovstvím režírovat věci. Všechny ty patetické výlevy, kdy Anna pět minut poslouchá, jak jí někdo přednáší svá traumata - skoro až recituje, tak amatérsky ty výkony některých herců vypadají -, mi poněkud hýbaly žlučí. Chápu, každé setkání mělo navodit nějaký pocit z města a místa, dějiny, co se nepovedlo, očekávání a skutečnosti, ale prostě to šlo líp, daleko líp. A ona sama se může vypovídat jen své mamince. Ale možná klidně mohlo zůstat u nějakých přízemnějších věcí, než rozebírat hned traumata války. Ale jinak je film hodně fajn natočený, všechny cesty vlakem, záběry na nádraží, ale i jízda taxíkem po nočním městě, má to svou úchvatnou poetiku. Škoda jen, že po narativní stránce to vlastně nakonec dospělo jen k další rezignaci, takže z celého filmu zůstal pocit pouhého povzdechu. Ale přece jen jedna scéna je povedená, ke konci v hotelovém pokoji, těsně před tím, než tuším Peter chce, aby mu zazpívala. Tak sám sebe sice lituje, ale je poznat, že prostě jen neví, kudy kam. Krize středního věku je u chlapů taky. Takže se dá říct, že film je i o krizi středního věku, kdy si člověk přestává být jist, jestli skutečně dělal, co ho bavilo, a jestli neměl jít jiným směrem, a jestli ho jeho/její práce stále baví. Trochu ale i tak zamrzí, že mužské postavy jsou pojaté trochu stereotypně a všechny mluví jen o hledání ženy a o dětech. Možná se sama Akermanová s jinými typy nesetkala, ale přece jen... vždyť někdy stačí skočit do hospody v den nějakého fotbalového derby. A dívat se kolem sebe a poslouchat. ... Svou stavbou příběhu mi film hodně připomněl Zlomené květy, kdy hlavní hrdina také jede od jedné postavy ke druhé a vyslechne si, co se dělo. (01.05.2024)

Jak už to s Chantal Akerman bývá, jedná se o čistý časový film, kdy senzomotorické schéma obrazu je upozaděno a tedy i jakýkoliv pohyb zde slouží jen jako prostředek pro nazření přirozené plynulosti času, kdy i kamera se zásadně pohybuje zleva doprava v souladu se západní konvencí vnímání časové lineárnosti, která naprosto k nám lhostejná stále plyne ve své skutečnosti, avšak pro jednotlivce je takový tok neuchopitelný, subjektivní a proměnlivý, ale právě v čase člověk žije, zakouší svojí samotu, potkává lidi, kteří jsou stejně osamělí, kteří o sobě stále mluví, zatímco Anna se nenápadně usmívá a spíše mlčí. Nehledě na profesní úspěchy nebo zjevně spokojený osobní život se Anna i muži, které potkává, časem protloukají s nevelkou nadějí na lepší zítřky, jako například muž kouřící ve vlaku: "Třeba v Paříži potkám dívku. Třeba se zamiluji." (což je snad nejpůsobivější scéna). Akerman je úžasná inovativní umělkyně, která se v českém prostředí netěší velké známosti, ale její vliv na spoustu filmařů jako Haneke, Tarr, nebo Tsai Ming-Liang je nepopiratelný. (23.10.2022)

Bezpochyby film, spadající do řady těch, do nichž se divák musí chtě nechtě ponořit (a že se vám bude chtít, o tom nepochybujte). Poté si může plně vychutnat pomalé plynutí života a cesty mladé umělkyně vlakem napříč Evropou, při níž se během setkání s různými mužskými charaktery dostavují jen letmá spojení vzápětí zpřetrhaných citů. A je otázkou, co z těchto jisker může vykřesat citlivá, i když právě tímto stylem života již zocelená umělkyně. V obecné rovině film tak může sloužit i jako skličující pohled do života moderního umělce (i "artový" režisér musí dbát na marketingovou propagaci...). Film je naprosto uvěřitelný (dalo by se říci "ze života") i přes osobitou uměleckou licenci - např. kontrast otevřených zpovědí lidí okolo Anny a její až na výjimky zdánlivá mlčenlivá neprostupnost; a samozřejmě vizuální pojetí filmu, jehož hloubku může postihnout asi jen někdo "učený". Jako laik jsem proto odsouzen jen k němému úžasu, asi jako kdyby se všechny obrazy v Louvru začaly pohybovat (24krát za vteřinu). Zvláště ty od Edwarda Hoppera, jejichž estetika barev na Akerman zjevně působila i po návratu z USA na počátku 70. let. (09.03.2014)