Pršelo jim štěstí

Nejbizarnější film o svatebním veselí v historii. Proč si zve na svatbu soudruhy z práce? Bohdalová nejsvéráznější bojovnice za spravedlnost v dějinách. Na uvolněná šedesátá léta odvážné hlášky: „Já myslela, že komunista má bejt především čestnej člověk.“ „Co si vlastně myslíš? Že seš tady jedinej a největší komunista?“ „Vybudování blahobytu všeho našeho pracujícího lidu.“ atd. (12.03.2023)

Opět jsem se přesvědčila jak strašně moc záleží na momentální náladě a chuti přijmout co se v TV nabízí. Že jsem film viděla a nelíbil, se mi vypařilo z hlavy (naštěstí). Námět a hlavně výkon Jiřiny Bohdalové mě tentokrát zaujal. Kachlíkovo zpracování se může zdát těžkopádně zmatené, ale v podstatě to nebylo vůbec špatné a stojí za to dát filmu šanci. (27.12.2015)

S dvojicí Kachlík/Trefulka jsem se poprvé setkala ve filmu Třiatřicet stříbrných křepelek. Už tehdy mě zasáhla zvláštní ponurá atmosféra, jakou dokáže režisér vytvořit. Zde se opakuje podobné téma vztahu a zklamání v obměněné podobě. Napoprvé působí depresivně ale s přibývajícími lety jsem docenila poselství, které mělo být sděleno. (28.12.2015)

"Co po mě chceš? Se mnu nepočítej, já na to všechno kašlu..."  Tahle opakovaně ve filmu znějící slova Zdeňka (Jiří Krampol), jako by přesně vyjadřovala i mé dojmy z tohoto "psycho" divného filmu. Pozorovat Jiřinu Bohdalovou, jak nejprve dělá snídani, pak jak se koupe či sprchuje a nakonec jak se líčí, češe a obléká do svatebního (aniž by u toho skoro promluvila), přičemž to celé je prokládáno (v rychlé střihu) flashbacky nejen s některými výjevy z doby chození nevěsty Věry s jejím přítelem Zdeňkem, ale i z jejího pracovního života, to mě ani za mák nebavilo. Za zmínku snad stojí právě jen několik  poměrně kritických výroků pronesených Věrou či některými jejími kolegy na adresu budování socialismus ("Kecá, pořád jenem kecá, fráze na frázi, ale že se u nás plní plán jen tužkou na papíře, o tom mlčí...." "Když to budeme takto dělat, tak nám lidi přestanou věřit, co jim pak zbyde, jenom lhostejnost..."). Jenže toto zde nějak  čnělo, jako by to bylo z nějakého úplně jiného filmu. (05.05.2022)

Řekl bych, že je to páně režisérův velice osobní film, velice osobní výpověď o ztrátě víry. Neboť komunismus byl v podstatě náboženským hnutím, ač sám sebe prezentoval jako vědecký světový názor. Už jen ten důraz na spisy klasiků (Písmo), které byly používány jako univerzální fetiš, ten kult mučedníků (třeba oficiální kult Fučíkův a též symbol rudého praporu, rudého krví mučedníků, jak to bylo často prezentováno) a nakonec ten apokalyptismus (Poslední bitva vzplála). Pan Kachlík, jak je z jeho životopisu zjevné, byl oddaným věřícím, a jak mi připadá, zde se svou vírou účtuje. Ta totiž, po té, co se dostala k moci, rychle zdegenerovala v pouhý politický provoz, jehož stěžejní částí byl ekonomismus („…když plníme plán, jsou všechny naše chyby drobné nedostatky…“). Sledujeme hrdinku (zjevně režisérovo alter ego) jak se připravuje na svadbu. Do libých pocitů a vzpomínek se jí však neustále vnucují vzpomínky a pocity jiné, ty které rozrušují oficiální obraz společnosti (podávaný ve skvěle pokleslé podobě na slavnostní schůzi při přejímání vyznamenání pro podnik) i jí samou vykonstruovaný obraz milostného vztahu s povrchním mládencem (J. Krampol). Obojí jí nakonec splývá do společného obrazu lži a pokrytectví. Pak se nelze divit ráznému kroku, který symbolicky končí vyčistěním stolu prostřeného k svatební hostině. Konec je otevřený, i když už potemnělost obrazu neslibuje zářné zítřky. Film též připomíná, že J. Bohdalová dokázala být Herečkou, ale pan Krampol jen hercem do lehčích žánrů. (23.06.2013)