Tančírna

Velmi originální přehlídka různých mužských i ženských typů na pozadí francouzské historie od 30. do 80.let minulého století, kterážto je nastíněná bez jediného mluveného slova na ploše imaginárního tanečního sálu. V něm se mění oblečení, účesy, hudba i tance, pronikají do něj ozvěny války, rasových nepokojů nebo studentských bouří v 60.letech (tahle epizoda je ale překvapivě zkratkovitá). Nejpozoruhodnější je asi režijní práce, pečlivost, s jakou jsou jednotlivé scény do detailu propracované. Film je hlavně formálním experimentem, ale nabízí i spoustu zábavných i dojemných momentů. Na druhou stranu nemám pocit, že bych se z něj dozvěděl něco extra hlubokého. (27.06.2010)

To je prostě pocitový a taneční film, buď vás chytne od začátku nebo už nemáte šanci. Je to hodně divadelní, což mi vůbec nevadí, a vždy si užívám ty geniálně vybrané originální týpky, co tam hrají. Pro tenhle film mám slabost, je humorný, nostalgický, dramatický, podle jednotlivých historických období. Celkově i s hudbou opravdu jedinečný. (06.01.2014)

Nejsem milovník tancování a v tomhle filmu je tancování zcela v centru všeho dění... Jsem milovník hudby a tu si zde člověk může užívat plnými doušky... Na jednu stranu musím určitě ocenit originální pojetí filmu, v němž nezazní ani jedno slovo a přesto ze stylu hudby, tance a nějakých pantomimicích kreací lze jasně rozpoznat, ve kterém období 20. století se právě tančí. Tančírna se tak v průběhu filmu mění třeba ve skrýš při bombardování za 2. světové války nebo v místo, kde za hudby Beatles rebeluje v roce 1968 francouzská mládež. Co se mi ale hodně nelíbilo, byl dosti bizardní (a hlavně dlouhý) úvod a vlastně i závěr odehrávající se v současnosti, v němž se na scéně postupně objevují jednotlivé dámy a pánové (z nichž některé dámy mi vážně přišly ošklivé a páni zas poněkud slizcí)), kteří pak spolu různě tančí a na konci postupně tančírnu zas sami opouští. Za tyhle pasáže jsem měl chuť dát filmu jen 2 hvězdičky, za to ostatní, a tedy především za tu jistou originalitu, jednu hvězdičku přihodím. (29.09.2020)

Dlouho jsme kolem toho filmu jen tak chodil a dělal že ho na gauči nevidím. K tanci totiž nemám až takovou důvěru. Ne, že by se mě tanec nelíbil, ostatně nočních kaberetů na Václavském náměstí a v přilehlých ulicích jsme s klukama vymetli bezpočet a třeba tanec prsaté Vendy u tyče byla přímo taneční balada. Jenže jakmile má tanec vyjadřovat nějaký příběh či sdělení je zle. Většinou totiž pozoruju baleťákovi vycpaný koule v uplých bílých elasťácích a nebo naprosto nechápu co to skákání do výšky a otočky na jedné noze mají vyjádřit. Navíc když jsem viděl začátek filmu, vybavily se mě vzpomínky na mé pokusy o tanec na diskotéce pro starší táborníky v Ledči. Vždycky, když se šli ostatní kluci připravovat do sprch a házet na sebe tuny gelu a dvě tuny různých vůní, já hrál ještě fotbal s mladšíma táborníkama na škváře v domění, že když budu špinavej a spocenej nebudu muset na diskotéku. Bohužel tyhle diskotéky byly sice nepovinný, ale když někdo nepřišel měl pak celej zbytek táboru kratší večerku. Holky dopadly ještě hůř, ty dokonce nesměly odmítnou žádost kluka o tanec, což bylo, ale pro mě velký plus. No, šel jsem na diskotéku rovnou ze škvárovýho hřiště a fakt jsem se mezi převoněnýma klukama vyjímal. Pak přišla klučíčí volenka a já se rozeběhl samozřejmě k nejhezčí holce tábora, bohužel se mnou ještě tři další kluci, jednomu jsem stačil podrazit nohy ještě při běhu k samičce, ale další dva k ní doběhli se mnou. Vznikla tak situace, kterou bytostně nesnáším, totiž, když oxiduje kolem holky, kterou chci já, ještě nějakej jinej parchant. Okamažitě jsem s obouma vyvolal potyčku ve které jsem oba soky celkem slušně pohaněl. Bohužel nejkrásnější holka tábora mě řekla, že jsem ubožák a bylo po srandě, ale ani tyto krušné vzpomínky na mou tančírnu nezbránily, abych si tu filmovou tančírnu pořádně užil. Úmění v kombinaci s originalitou totiž málo kdy dokážu odolat, ale vždycky umím ocenit ! Sledovat tančírnu je skvělý zážitek mnohem, mnohem lepší než ten můj na táboře v Ledči. (08.08.2008)

Ideál filmařského umění - vyjádřit vše obrazem, bez zbytečných řečí. Běh dějin (1936 - 1983), jak se promítají na parketu jedné francouzské tančírny. Líbí se mi barevné přechody od černo-bílo-komunardskočervené (nejstarší doba) po úplně barevné (současnost). Několik herců sehraje a mírně karikuje výseky ze životů mnoha štamgastů tančírny a protančí se od francouzských valčíků, přes válečnou Lily Marleen, poválečný jazz, nástup rock and rollu, Beatles až k disco music osmdesátých let s barevnou hudbou. (27.02.2007)