Kočár do Vídně

Kočár do Vídně je dobrý film, ale má dvě "Ale", kvůli kterým mu víc než tyhle čtyři hvězdy dát nemůžu. Jednak je to bůhvíproč nenatočená (a důležitá) úvodní pasáž s oběšením manžela, kterou jeden strohý titulek opravdu nahradit nemůže. Druhý důvod - jedna ze závěrečných scén s pro mě naprosto nepochopitelným jednáním Ivy Janžurové coby Kristy, která zničehonic otočí a... Ne, já jsem prostě neviděl žádný důvod, proč "to" udělala. Jinak je ale na Kočár radost pohledět. Černobílý obraz mu svědčí, prostředí lesa zrovna tak, krásná hudba a hlavně senzační Jaromír Hanzlík dělají hodně. A ten konec.. Čtyři a kousek.__P.S. Všem neněmčinářům: Na DVD jsou dialogy vojáků otitulkované, takže kdo se chcete dozvědet, co veselého si pánové na voze vlastně povídali, máte možnost. Jen se nelekněte závěru filmu, kde se najednou objeví titulek /hudba/ určený neslyšícím. Co tam dělal, vážně netuším. Inu, nová vlna. (21.09.2010)

Minimalistické drama o třech hercích, odehrávající se v prostředí lesního ticha. Do filmu je divák uveden titulkem, který popisuje dramatickou událost, díky které se hlavní postavy ocitají v situaci, jež je základem tohoto filmu. Úvod je celkem nečekaný a jen málo režisérů by se spokojilo s tak strohým popisem situace, spousta tvůrců by jistě upřednostnila celou scénu nafilmovat, ale tím by se vytratila jednolitost a komornost celého filmu. Zápletka je vlastně jednoduchá, ale o to šokující je její vyústění, které mě zcela uzemnilo. Díky rozumné stopáži film nenudí a nabízí tak trochu jiný pohled na konec války. 8/10 (07.05.2009)

Štokholmský syndróm v českom lese. Atmosféra tohto filmu je dosiahnutá uzavretým prostredím, kde sa nevieme zorientovať a kde sa nevedia poriadne zorientovať ani postavy. Umocnená je potom čiernobielou kamerou, pretože les sa tak stáva výrazne štylizovaným, vieme, že skutočnosť by bola všednejšia. Asi treba trochu porozmýšlať nad súčasnou situáciou Kristy a skúsiť sa do nej vžiť, aby sme plne pochopili jej tragédiu a tragédiu vojny všeobecne. Nevynímajúc vojakov na všetkých stranách barikády. Humanistický film, ktorý ukazuje, že nikdy nemôžeme rozdeliť strany výsostne na dobré a zlé, pretože ich tvoria jedinci s vlastným uvažovaním. (11.05.2014)

Kdo se bojí (vykonat pomstu), nesmí do lesa.. Varhany a lesní cesta lemována mlhavým oparem dodávají filmu punc osudovosti, nicméně pohnutky (proč byl úvod jen popsán slovy?) a chování (kdyby Krista vyhodila po noži, pistoli a kompasu z žebřiňáku i Munzara, všiml by si toho ucho Hanzlík až za Znojmem) hlavních dvou postav mi přišly nepřesvědčivé a nasměrovaly film k emočně řídkému konci. Komunisté byli moc hodní bankéři, že nám schovávali kinematografické klenoty do trezoru, aby se jim nic nestalo a nikdo je neukradl, ale Kočár do Vídně je pro mě důkazem, že ne všechno zakázané se automaticky rovná skvostné.. (24.08.2010)

Erbovní dílo české a slovenské filmové vlny nikoliv náhodou bylo natočeno na počátku druhé poloviny šedesátých let. Během komunistické éry to bylo jediné období, kdy to - byť za cenu mnoha pokřiků - mohlo proběhnout. Dobová vlna postupného procitání z šoku padesátých let a rudého gestapismu a jeho následných forem se dotkla všech - i svazáckého aktivisty a rychle dozrávajícího spisovatele Jana Procházky. V mladém věku - v této době ještě nedovršil své čtyřicátiny - se poměrně rychle dopracoval vlastního osobnostního nazírání už tehdy bílých míst. Na příběhu, který je skrytou alegorií, zaujme přesná volba doby (řádově únor-březen 1945), národnosti vojáků (Rakušané) i psychologie postav (touha nezemřít a přežít stále nesmyslnější zločinnou válku). Krutost partyzánů je krutým kontrapunktem bezradného počínání mužských protagonistů z nedobrovolné titulní trojice, ale - nic tím nechci a nemíním omlouvat - nepřesahuje rámec druhé světové války. Spíše naopak. Krutost válečné doby se nejlépe vyjevuje právě na epizodách tohoto druhu: Buď my, nebo oni. S tímto historickým nazíráním lépe pochopíme skrytou krutost počínání obou dezertérů i druhé strany. Doba, je-li vyknuta z kloubů, šílí. A šílenství - třeba ve formě bázně nebo zhrublosti zdrsnělých mravů - má své znaky a svou podobu. Jeho diskutabilní vážnost by nás neměla mýlit. Nadčasové podobenství o lásce a krutosti, které s úspěchem usiluje o toto nečernobílé vidění skutečnosti, to demonstruje víc než názorně na úrovni, která je pro dnešní kinematografii v Česku spíše snem než dosažitelnou metou. (05.04.2008)