Pouta

Riešenie krízy v nešťastnom manželstve v temnote (noire) medzi kravínmi a stajňami. Jednotný roľnícky osud nevyrovnaného macha bez schopnosti normálneho rozhovoru so ženami, sebareflexie a schopnosti povedať: "Prepáč". Ak bol niekto malomeštiak, ktorý si čosi rozmyslel, lebo mu útek do mesta nevyšiel ako si želal, tak to bol ten odpudzujúci, večne zamračený veterinár v podaní Lukavského. Nenadarmo sa často vraví, že najlepší lekári sú často ľudsky najväčšie špiny. (26.11.2012)

Jiří svádí nelehký vnitřní boj, jehož výsledkem má být rozhodnutí, zda upřednostní konzum, nebo práci, která ho naplňuje. Nad to se musí rozhodnout mezi dvěma ženami. Takže přelétává od krajnosti do krajnosti a stále mění svá rozhodnutí. Procházkův pohled na veterináře středního věku je značně kritický. Ve svém věku je stále nedospělý a nerozumí citům, kterými je zmítán. Bez ostychu řídí opilý, je značně sebestředný a panovačný. Přesto s ním diváci sympatizují, což je velmi pravděpodobně dáno právě tím, že není dokonalý, sebejistý a neví si vždy a za všech okolností rady. Novotný nastolil kurs postupného uvolňování, a tak mohl vzniknout film o muži, který nebyl dokonalým socialistickým člověkem, pochyboval, dokonce chyboval, nevěděl si rady, uměl si představit, že opustí svoji práci kvůli pohodlí. Ten zlom v kultuře byl enormní, vždyť prakticky celá předchozí dekáda byla věnována filmům ryze socialistickým s jasným cílem: představit nového člověka. Po Králi Šumavy se jedná o velký Kachyňův politický skok, umělecky jsou však Pouta mnohem méně vyzrálá. Slabinou filmu se ukazuje vizuál, což zamrzí především u režiséra, u nějž jsme zvyklí na velmi vysoký standard. Marně se snažím vybavit si nějakou zajímavou scénu, bohužel mi utkvěla jen Lukavského cesta koupelnou, při níž se prodírá lesem punčoch. Vše ostatní mohl natočit prakticky kdokoliv. Kachyňa se v Poutech mnohem více soustředil na citlivou psychologickou drobnokresbu hlavního (anti)hrdiny. A to se podařilo skvěle, neboť před nás postavil živého člověka se svými stinnými i pozitivními stránkami. (19.03.2023)

Hodnoty starého světa proti rozkoším světa nového (Švorcová a Bohdanová). To vše naplněné lidským osudem. Téma, které se symbolikou zdaleka neomezuje jen na etapu budování socialismu. Scénáristicky i provedením ještě trochu schematické, ale Procházkovy a Kachyňovy vrcholy ještě přijdou. Štěpánek ví, o čem hraje (24.11.2012)

Nejdřív jsem si říkala, to je ale přehlídka budovatelských klišé: nabarvená panička v rukavičkách, správná to maloměšťačka s buržoazním pejskem, hrdinný veterinář, který se ale hodlá zpronevěřit svým ideálům a to ani ne tak z lásky, jako kvůli rezignaci a pohodlnosti, uvědomělá Jířa Švorcová, co našemu hrdinovi otevře oči, prostí a dobří lidé na vesnici versus povýšená mamá-tchyně jak když vyšije. Ale když se setře ten prvoplánový pel, tak ono to zase tak vycucané z prstu úplně není a době poplatné už vůbec ne. Manželské krize a frustrace z nenaplnění životního snu tu byly jsou a budou vždycky. Dosaďme si klišé třeba made in USA v nepočítaně hollywoodských filmech, od solidních tragédií po tzv. romantické komedie: rozmazlená dceruška s papínkem v zádech, nabízející hrdinovi pohodlné přežívání v tatínkově trafice, prostá dívka z lidu, která hrdinu naučí, co jsou pravé hodnoty - většinou ho zavede do fastfoodu, a on najde své pravé místo. Ale na rozdíl od Hollywoodu ten Kachyňa tak černobílý nebyl a jeho postavy byly docela životné a konec filmu tím pádem taky. Atmosféra venkova, stájí a chlévů absolutně bravurně zprostředkovaná. (27.11.2012)

První společné setkání spisovatele a scénáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni lze obecně zařadit mezi nejvýznamnější události první poloviny šedesátých let. Legendární autorský tandem, který je podepsán pod více než desítkou pozoruhodných českých filmů, zakončenou trezorovým Uchem, nabýval zkušeností teprve s přibývajícími úspěchy, podmiňovanými osobitým přístupem k inscenovaným příběhům ze současnosti. V Poutech je to zatím spíše rozpačitá a nesmělá koketerie s dobou, v níž se odehrává konflikt manželské dvojice, postižené očekávatelnými klišé, ale na druhou stranu také vzdálené jakýchkoli iluzí. Filmu nejvíce prospělo jeho jakoby temné rámování a jistá syrovost, s níž jsou charakterizovány nejen titulní postavy, ale také prostředí kolem. Počasí, že by psa ven nevyhnal, bahno, déšť, spíše žádné než nějaké podmínky pro kvalitní veterinářskou praxi. Majestátní vila, přeplněná sklem, zrcadly, koberci a přepychem. Dávná láska z dětství, dnes čilá politická pracovnice versus rozmarná princezna ze zámku bez duše a charakteru. Těžké rozhodování a ještě těžší východiska. Poněkud zploštělé postavy získávají mnohem realističtější tvář zásluhou hereckého ztvárnění v čele s vynikajícím Radovanem Lukavským, Blankou Bohdanovou, Zdeňkem Štěpánkem, Luďkem Munzarem a dalšími. Postava hraná Jiřinou Švorcovu je jen jakousi černobílou siluetou, připomínající mnohem víc civilní povolání své představitelky, než ženu na rozcestí. Tím, co staví Kachyňův snímek mezi filmy, které by neměly být zapomenuty, je atmosféra, napětí a jistá stylizace do noir žánru. (20.04.2014)