Bohémský život

Film je podle mě tak čtyřhvězdičkovej, ovšem humor a herci pěti, tedy dávám pět. Nejen téma má co do činění s bohémy, bohémové jsou i ve formě, i v tom humoru. Je to něco mezi absurditou na hraně dadaismu, stylizací a pokusem o vytvoření autentické atmosféry života a myšlení určité skupiny lidí (obecně bohémů). Zároveň je to velmi kinematografické, poetické a nenucené, překvapivé, neokoukané a hravé. Chci to vidět znovu. (05.08.2012)

První film, kde mě Kaurismäki oslovil.. Z příjemně atmosferického prostředí Paříže divákovi předkládá melancholickou a beznadějně laďenou poctu bohémství, kterou protkal velmi suchým a místy až černým humorem.. Ačkoli mi Kaurismäkiho styl pořád nesedí (herectví stále prkenné a dialogy trochu váznou - i když zde jsou postavy o něco živější než v jiných filmech tohoto svérázného Fina), do tohoto dramatu vcelku sedí.. Bohémové jsou zachyceni velmi věrohodně a jejich vnímání světa, kde krása a síla duševních prožitků je to pravé bohatství, je zde předloženo úžasně.. Vizuálně zde lze navíc zachytit pár opravdu skvostných filmových obrazů.. I tak jsem se ale místy nudil, některé pasáže byly zbytečně natahovány a jejich smysl byl velmi mlhavý.. Nakonec tedy dávám jedny z mých nejslabších 4*, které jsem kdy dal.. (21.04.2010)

Trošku iný, ťažší Kaurismäki. (Lesk a) Bieda umeleckej bohémy. Trojicu umelcov – spisovateľa, maliara a hudobného skladateľa – spoja existenčné problémy. Spolu popíjajú víno, chodia po kaviarňach, hostincoch, živoria v zdieľanom byte. Čiernobiely materiál prináša peknú poetiku parížskych uličiek. PS: film sa dočkal nepriameho pokračovania v podobe Le Havre (2011), kde sledujeme postavu starnúceho spisovateľa Marcela Marxa. (03.11.2023)

Bláznivá (tragi)komedie z druhého břehu. Série dokonalých scén, cynismu, beze zbytku využitý potenciál černobílého obrazu, hravá poezie, cudná romantika. Hluboké gentlemanství nýmandů, o němž bychom v realitě vážně pochybovali, působí zcela přirozeně. A tak dále, a tak podobně, Kaurismäki na to prostě má. (30.10.2012)

Aki mě zase dostal. Mě to bylo podezřelé, že film z roku 92 je černobílý. A pak tam nastoupili ti týpci. Malíř, spisovatel a skladatel. Paříž se magicky oděla do hávu padesátých let. Ženy naznaly, že od těch radši dál, smrdí frankem. A to je princip filmů, které se netváří jako veleumění ale zadřou se coby tříska do kůry mozkové. Tentokrát mě Jean-Pierre Léaud vůbec nenasral, stává se mecenášem inspirován svým vlastním portrétem. No aspoň nic nepokazil. (23.03.2012)