Měsíc nad řekou

Krškova interpretace Měsíce nad řekou nejvíc připomíná melodrama - recitace je doprovázena hudbou. I proto je kamera až kýčovitě barevná a to vše dohromady vytváří snovou magickou idylu jedné jarní měsíční noci. Bohužel zvolený styl potlačuje jakýkoliv konflikt, tragičnost a ošklivost. Impresionismus se přece nevyhýbal ošklivosti, dokonce ji vyhledával, jen se ji snažil zachytit v jejím lidském půvabu. Z Dany Medřické srší magická energie a přitom být na malém městě v dvaceti sedmi stará panna, to bylo spíše k pláči - klevety, drby, pomluvy za zády, slyšet čas utíkat, každou sekundu - zatímco tady je vše idylické. Nejtěžší břemeno je na Cupákovi, protože zahrát v melodramu věrohodně cynického floutka, jemuž bije v hrudi zlaté a nezkažené srdce, to je úkol nadlidský. Právě snaha herců zahrát skutečné maloměstské typy se tluče s Krškovou divadelní kýčovitou melodramatičností. Fráňa Šrámek si ale zaslouží trochu realismu. (13.08.2010)

Po únorovém komunistickém převratu byla řada tuzemských režisérů nucena vytvářet umělecké kompromisy. Patřil mezi ně i básník, spisovatel a skutečný poeta českého filmu Václav Krška. Jeho tvorbu lze rozdělit na tu, která vycházela vstříc dobovým kánonům (Revoluční rok 1848, Mladá léta, Z mého života) a pak na tu, která vycházela vstříc náročným a vnímavým divákům. Do této kategorie náleží i dva přepisy úspěšných děl Fráni Šrámka. Krška, odjakživa ovlivněný kouzlem poetiky a víry v mládí a ideály, našel v této předloze opět svůj opěrný bod. Šrámkova stejnojmenná divadelní hra oživuje odvěký střet mládí a stáří, střet života a bilancování. Na příběhu stárnoucího píseckého papírníka Hlubiny Šrámek mistrovsky zobrazil skutečnost, že každý člověk je starým tak, jak sám cítí a že i ve stáří lze od života ještě něco očekávat. Ostrý kontrast probíhá i mezi mladými hrdiny. Zatímco Hlubinova zralá dcera Slávka touží po romantickém naplnění svých snů, aniž by ztrácela smysl pro realitu, mladý Vilík Roškot je typickým představitelem probouzejícího se mládí, suverénního, zbrklého a zmateného. Celý příběh je protkán mámivou atmosférou horkého léta a zapadajícího slunce, kdy na nebe vstupuje měsíc. Měsíc nad řekou. Jeho kouzelná moc sblíží oba mladé hrdiny, kteří až za ranního úsvitu poznají, jak opojná je síla vlahého večera a zářícího měsíce, ten krásný přelud, co měl být nazýván láskou. Krška si pečlivě zvolil herecké představitele. Věděl, že šrámkovské postavy mohou hrát jen skuteční umělci s duší. Zdeněk Štěpánek získal v Hlubinovi zcela ojedinělou příležitost vrátit se k pozdně romantickým úlohám a přesvědčit, že on je stále tím orlem v letu. Výrazová monumentalita se ozývá i ve výkonech Zdenky Baldové a Jiřího Plachého, který krátce po dokončení zahynul za dodnes neujasněných okolností. Dana Medřická čekala na svou velkou filmovou příležitost dlouhých deset let, kdy poprvé vstoupila před kameru. Do Slávky vložila všechen svůj nastřádaný talent a schopnosti potvrzené předtím na divadelních prknech a ztvárnila tak jednu ze svých životních rolí. Vedle těchto hereckých individualit se však neztrácí ani mladý Eduard Cupák, kterému poloha rozháraného hrdiny zcela vyhovovala a naplňovala tím původní autorovu představu. Filmový MĚSÍC je v rámci české produkce neslavných padesátých let tím nejkřišťálovějším a nejčistším dílem, zcela oproštěným od jakékoliv ideologické tendence a divadelního aranžmá. Je dílem, které svou silou zasáhne i otupělého diváka XI. století. Je dílem, které burcuje i rozněžňuje. (26.12.2008)

Tady nezbývá, než hýřit superlativy. Dana Medřická je naprosto strhujícím režisérem malého rodinného dramatu, jakéhosi dovysvětlení a vyrovnání se se ztraceným mládím svého otce. Zdeněk Štěpánek coby otec, premiant ročníku, se po letech setká se spolužákem, nejlepším kamarádem. Taková setkání jsou vždy plná nervozity, není tomu jinak i zde. Sentimentalita je zde na místě, třicetileté vzpomínky se derou na povrch a ty nedořešené povážlivě otřásají i základy rodinného štěstí. Přátelství ale přetrvává věky, mládí a láska v člověku zůstávají ve vzpomínkách po celý život. Proto i ti staří jsou uvnitř věčně mladými, slyší hučet řeku a vát stříbrný vítr. Sedmadvacetiletá Slávka (Medřická) již ztrácí to fyzické mládí a uvědomuje si to velmi dobře. Je přesně uprostřed mezi rodiči a mladým žhavým Vilíkem. Už je rozumná....Geniální dialogy, napětí, mnohovýznamovost jednotlivých scén, famózní výkony všech zúčastněných. Dokonale zpracováno a natočeno. 100% (27.05.2012)

Alternativní šrámkovská látka Krškovy režijní filmografie dále rozvíjí písecký genius loci. Rozporně interpretované mládí konfrontované s dospělejším a zralejším pohledem na svět určitě neprohrává, ale mluvit o jeho triumfu by také nevystihovalo skutečnost. Prolnutí mládí (Cupák a o poznání starší Medřická) je tedy konfrontováno s rozvážným romantismem stárnoucího věku, jak jej ztělesňují dva velikáni českého divadelního i filmového panteonu Jiří Plachý a Zdeněk Štěpánek, resp. Zdena Baldová. Schopnost radovat se z předností všedního dne a nezapomínat přitom na ta dávno rozeplá křídla zašlých jinošských let není protiřečivou. Se znalostí dějin druhé poloviny dvacátého století bychom měli tento levně napadnutelný postoj více doceňovat. Více doceňovat znamená zraleji myslet, cítit, rozvažovat, hloubat. Být opravdu sám sebou v souladu se sebou samým. Tato šrámkovská sófrosyné (uměřenost) opravdu není to nejhorší, co v životě můžeme potkat. Zajímavých srovnání tohoto druhu, setkávání s rozvážnou statečností, v životě vlastně nikdy není dost. A klidně přitom může zpívat splav ve stříbrném světle naší jediné planetární oběžnice při otevřeném podvečerním okně. Proč ne? (28.08.2007)

Vrchol českého impresionismu? Ne-e. Jen nudné a sentimentální rádobysymbolické blábolení (pojmenovali byste jednu hlavní postavu Roškot a druhou Hlubina? spisovatel, který neumí svým postavám dát inteligentní jména, neumí vůbec nic...). Nejvíc mně na tom štvala plochost a nepromyšlenost postav i prostředí, které ještě zdůrazňuje teatrální Cupák (jinak skvělý herec) a prázdně tlemící se Medřická (kterou jinak nesnáším), stejně jako rozjařeně veselí představitelé starší generace (Štěpánek / Vydra) - ovšem kde nic není, ani smrt nebere. Měsíc nad řekou - hra - je možná nejpřeceňovanější dílo české literatury, v téměř doslovné filmové verzi stejně debilní, jako na prknech znamenavších svět. (01.08.2009)