Artuš, Merlin a Prchlíci

Tak ne. Ani po letech jsem tomu nepřišel na chuť. Sbírka drobných příhod se psy a to je všechno. Klidně lze koukat od konce k začátku. Vlastně to má náznak děje až po polovině filmu. Psy jsem si stejně pletl, takže rádoby legrační situace na mne nějak nepůsobily. Dávám velké plus paní Kaplanové, že do takové blbiny šlápla, ale zase, kdo by nechtěl točit s paní Plívovou, že? No a za kapku té citovky ke konci ještě malé plus přidám. Tu místy hnusnou hudbu má na svědomí opravdu pan Hapka? (12.09.2016)

Taková standardní rodinná komedie, která jě čím delší, tím stupidnější. Děj není zrovna originální a některé jeho části mi přišly natolik bizarní, že jsem musel smát ironicky. Navíc se problémy v ději pořád opakují, pes jim uteče asi třikrát, už po druhé mi přišlo, že se film zbytečně natahuje, a to je jenom hodinu a čtvrt dlouhý. Herecké výkony byly většinou špatné, obzvlášť dětem to vůbec nešlo, někteří dospělí byli dokonce i horší než děti. Prezentace byla nevýrazná a hudba taky. 4/10 (27.02.2023)

Artuš, Merlin a prchlíci je jedna velká filmová křeč a přitom téma rodinný film nabízel mnohem více než pobihani psu o dětech v hlavních rolích nemluvě jediný kdo stál za něco je Pavel Nový a to je docela málo, ale film vřele doporučuji všem kteří chcou usnout, režisérka Věra Plívová-Śímová měla své nejlepší léta u filmu bohužel za sebou. (30.11.2013)

Rok před filmem 101 dalmatinů uvedla Věra Plívová-Šimková tyto dalmantinky. To nejlepší z její tvorby měla dávno za sebou, ale tohle se mi v dětství hrozně líbilo. Láska ke psům, zachráněn pes před smrtí a Valerie Kaplanová čtyři roky před smrtí. Hlavně barevně a scénáristicky to nebyl nejlepší film. Hudba byla na dětské filmy slušná. Taky ty představy s korunou na hlavách psů mi moc neseděly. A o dětské role se postarali v té době slavní malí herci, kteří hráli tenkrát ve více dětských filmech. Ale že tento film nebyl moc reprízovaný asi taky o něčem svědčí. (10.05.2020)

Nic proti snaze přidat do mnohdy idealizovaného a kýčového světa dětských filmů také trochu toho každodenního realismu. Ale v tomto konkrétním snímku se vyskytuje takové množství protivných, záludných, uřvaných, negativních a kvůli každé blbosti se hádajících (dospělých) lidí, že jsem jej dokoukal jen s krajním odporem. Možná jsem staromódní, ale přeci jen se domnívám, že v rodinných filmech by alespoň některé dospělé postavy měly představovat i cosi jako modely žádoucího chování. Tady se nic takového nevyskytuje, všichni dospělí vystupují coby víceméně nesnesitelní pazgřivci. Možná si toho bylo vědoma i paní režisérka, a poněkud neorganicky působící zpomalené záběry dovádějící smečky dalmatinů si tak lze vysvětlovat i jako její pokus onu nepříjemnou náladu celého filmu tu a tam přerazit něčím sentimentálním. (30.09.2018)