Děrsu Uzala

Velké unikum světové kinematografie, které vzešlo z bezmála rovnocenně unikátního spojení sovětského filmu a geniality guru japonské filmové školy A. Kurosawy. Epos o skutečném přátelství, o síle a nezměrnosti přírody a oxymóronech životních filozofií. Podáno zcela bez levného patosu, zato myšlenkově nedostižné a trvalé, lyricky i esteticky procítěné a především hluboce humanistické. Kdo tento vybroušený diamant neviděl, nepochopí... (20.11.2008)

Akira Kurosawa natočil film, který je i dnes po 40 letech skoro dokonalý. Film o přátelství ruského cestovatele Arsenieva a lovce z kmene Goldi Dersu Uzaly, popisující jejich setkání, putování přenádhernou sibiřskou přírodou a mnohá společná dobrodružství, prolínající se v několika časových obdobích začátku 20 století. Film, který má stále velkou vypovídající hodnotu a je zcela určitě dosud nejlepší Kurosawův snímek, který jsem měl tu možnost vidět. (29.04.2015)

Obávám se, že na původní verzi to nemá. Akira Kurosawa se zde soustředil hlavně na postavu Děrsu Uzaly a vybral naprosto famózního herce, a pak na jeho schopnosti přežití v divočině (a s tím spojenou kritiku nebo jakýsi povzdych nad nesmyslností života ve městech, kde člověk musí za vše, co má v tajze zdarma, platit. Naprosto však okleštil příběh, vztahy, jednání postav, samotné zeměměřičské prvky a co nejhoršího - přírodu. Za celý film uvidíme v tajze jednu jen chycenou laňku a jednoho tygra! Kde jsou třeba ti soboli? Původní verze má navíc sevřený příběh, který odněkud někam jde, snaží se o jistý dramaturgický oblouk, Kurosawa pojal svůj film jako sled scén bez jakékoliv větší dramaturgie. V původním filmu se hodně dozvíme o zeměměřičství, o lidech, různé podrobnosti, to zde rovněž chybí nebo je pouze v minimální míře. Zkrátka, přesto, že je původní film o hodinu kratší, je obsažnější a dává víc informací i záběrů skutečně krásné přírody. Kurosawova verze je chladnější, přírodu poněkud ignoruje, a soustředí se na tvrdé možnosti přežití, určitou mystiku, přemýšlení o životě obecně (Číňan na začátku) a motem tohoto snímku by mohlo být to, co v něm zazní: Člověk je velice malý oproti silám přírody. A v tom je tato verze velmi silná. V tom sdělení, že příroda není žádná kamarádka, může i zabít, ale nabízí i potravu, možnosti přístřešků nebo dříví na oheň. A že nám, městským lidem, ta spojitost hodně chybí a moderní člověk by v ní snad ani nepřežil, protože všechny své instinkty a schopnosti pozorování ztratil. (04.04.2020)

V letech 1902-07 dostal kapitán Arsenjev jako vojenský specialista za úkol zmapovat neprobádaná místa zvaná Sikhote-Alin v Primorsku a Chabarovsku na východní Sibiři a spolu se skupinou vojáků se vypravil na cestu do neznáma. Toto vzdálené místo, kde žijí ussurijští tygři, medvědi a leopardi, kde domorodci mluví vlastním jazykem, jsou velmi podobní Číňanům nebo Japoncům a mluví vlastními jazyky, bylo dosud nedotčené. Náhodou se výprava setká se starým členem kmene Nanai (Goldi), Dersu Uzalou, kočovným lovcem, který neumí ani dobře rusky. Shovívavě ho mezi sebe přijmou, protože jim ze začátku byl spíše atrakcí. Dozví se, že je mu 53 let, že nikdy neměl dům, vždy žil pod otevřenou oblohou, jen v zimě si budoval jurtu z březové kůry. Živobytí si opatřoval lovem puškou, kterou zdědil po svém otci a úlovky vyměňoval s Číňany za tabák, olovo a střelný prach. Dersu se pomalu a přirozeně stává jejich vůdcem a právě díky němu poznávají pravou tvář této panenské části země. Díky němu se mění jejich pohledy na svět, na civilizaci a mění se i jejich charaktery. Když se ho ptají na dětství, vzpomíná řeku, chatrč, oheň, otce, matku a malou sestru. Všichni už dávno zemřeli. „Dříve byl taky žena, syn a dcera. Neštovice všechny tyto lidi skončit. Moje zůstat sám…“. Jeho tvář při vzpomínkách posmutněla a Arsenjev nevěděl, jak ho potěšit. Nabídl mu tedy aspoň výměnu jeho staré pušky za novou. Odmítl ale s tím, že „bedranka je jeho dědictvím po otci, je na ni zvyklý a střílí dobře“. Arsenjev se seznamuje také s Dersuovou animistickou vírou, začínají chápat, proč vše živé považuje za „ljudi“, proč hovoří s větrem, ohněm, proč je Dersu více přírodou samou než člověkem. Dersu výpravě mnohokrát pomůže překonat nebezpečí a Arsenjevovi zachrání život. Učí ho, jak v divoké přírodě nejen přežít, ale jak s ní žít v harmonii a jak být svobodný. Roste mezi nimi přátelství na život a na smrt. Kolem roku 1907 pozval Arsenjev Dersua do svého domu v Chabarovsku, protože kvůli ztrátě zraku už by nedokázal lovit a přežít ve volné přírodě. Stárnoucí Goldi však civilizaci nerozumí a je ve svém novém domově nešťastný. Na jaře 1908 Arsenjeva opouští a vrací se zpět do tajgy, kde zanedlouho umírá. Pravděpodobně byl oloupen o pušku, kterou mu Arsenjev dal, zabit a pochován na neznámém místě v tajze. Tento nádherný film o krásách přírody, o pokoře a moudrosti, kterými je celý protknutý, natočil slavný japonský režisér Akira Kurosawa krátce po svém pokusu o sebevraždu. Myslím, že úctu k životu nemohl vyjádřit lépe. (22.06.2010)

Námět o přátelství moudrého domorodce ze sibiřských lesů a ruského vojenského průzkumníka mohl skončit laciným patosem a citovým vydíráním, ale pod rukama Akiry Kurosawy za pomoci krásné krajiny, hudby a citlivého pomalého vyprávění vznikl moc hezký film. Ano, toto slovo je asi nejvýstižnější - není to film strhující, objevný ani překvapivý. Je prostě ,,jen" moc hezký a příjemně se na něj kouká. Napadá mě srovnání se současným hitem, filmem Nedotknutelní. Srovnání zdánlivě nesmyslné, protože oba filmy vyprávějí jiným způsobem o úplně jiném tématu. Ale stejně jako tam i tady nesledujeme nějaký převratný děj, jen epizody ze života dvou nepravděpodobných přátel. Jenže tyto epizody jsou natolik poetické a silné, že i přes dlouhou stopáž vlastně film uteče ani člověk neví jak. Jeden z těch filmů, co dokáže dojmout lidi na západě i východě, v roce 1975 i 2013... (01.02.2013)