Srpnová rapsodie

Akira Kurosawa je pro mě něco jako Bůh. Z DVD co u nás vyšly jich mám osmnáct z devatenácti (devatenácté sháním), asi polovinu z toho jsem viděl a tohle je první čtyřhvězdičkové hodnocení. O Srpnové rapsodii se nedá říct, že by byla špatná, ale přišla mi poněkud nudná, vlekoucí se, sentimentální jako současná melodramata ze země vycházejícího slunce a příliš doslovná a vysvětlující. Kurosawa nám tu lyrickou formou předkládá naprosto odlišný pohled tří generací na jednu nemilou událost a konfrontuje s odstupem let Japonce a Američany. Děj je poměrně jednoduchý a v téhle rapsodii (moderní lyrická báseň) o něj ani moc nejde, ale postavy mi přišly moc ploché. Kurosawa ale dokázal podchytit podstatu věci, donutil mě k zamyšlení a vyvolal nějaké ty emoce. Jinak za zmínku stojí japonsky mluvící Richard Gere, kterého jsem si ze začátku moc v jeho roli typově nedokázal představit, ale výsledek dopadl překvapivě nadprůměrně. Po Pretty Woman si odskočil do Japonska na jednu malou sympatickou roličku, aby se pak hooodně dlouho v ničem kvalitním neukázal. Škoda. (17.02.2009)

Srpnová rapsodie je jeden z těch slabších filnů od tohoto japonského režisérského giganta. Asi přeci jen mu více sluší velké produkce. Srpnová rapsodie je malý příběh, který sice na začátku slibuje téma vyrovnávání se z atomovou bombou, ale v průběhu se ukáže, že není dost chytlavý. Pro mě je nejsilnějším okamžikem filmu scéna, kdy děti stojí u bombou zdeformované prolízačky. Tento památník totž mluví za vše. Dalším problematickým faktem je, že jakkoliv se neztotožňuji s americkou zahraniční politikou, svžení atomových bomb považuji z správné a jediné možné řešení, byť ohavné. Richard Geere mi zde přijde tak nějak nadbytečný až trapný. Naopak vyzdvihnout musím překrásnou kameru, jako snad u všech Kurosawových filmů. (09.03.2009)

Augustová rapsódia by mohla mať alternatívny názov Ako nežiť v strachu s odvolaním na jeho film z polovice 50. rokov, venujúci sa téme atómovej bomby. Myšlienkovo so všetkým v tomto predposlednom majstrovom filme súhlasím a evidentne s tým súhlasí aj Gere, keďže túto úlohu zobral. Formálne však Kurosawa vytrháva pozornosť prapodivnými trikovými zábermi, čo ma rušilo už v Dodeska Den a na hranu akceptovateľnosti sa dostáva aj sentiment, ale nepresiahne ju. Na druhú stranu Akira ako Japonec zrejme musel podať na konci kariéry svedectvo o svojej túžbe po zmierení s ťažkým bremenom svojho národa a postavu starej mamy: pamätníčky tak trochu chápem ako jeho filmové alter ego. 70% (05.09.2017)

Predposledný Kurosawov film pojednáva o následkov dopadu jadrovej bomby na jedno z dvoch japonských miest. O tom, že to nie je iba historická udalosť, na ktorú sa ľahko zabudne v spleti ostatných historických či pritomných udalostí, ale že je to memento, ktoré v časti spoločnosti stále zanecháva hlbokú brázdu, tu vykreslené dosť sentimentálne. Všetko porozprávané tak, aby to bolo bližšie (japonskej) mládeži, čo z neho číní film skôr rodinného charakteru. Týka sa to aj dialógov, ktoré treba prekusnúť. Obsadenie Gereho bolo podľa mňa zbytočné, pôsobilo veľmi umelo až nútene...proste nesedel mi v snímku. Nielen jeho postava, ale aj jeho dialógy pôsobili umelo. Pôsobili, ako by sami Japonci chceli počuť Američana takéto slová hovoriť, nie že by ich nejaký Američan bol schopný vysloviť. Chválim ale, že nebol nadabovaný, ale že sa musel japonské texty foneticky naučiť. (15.04.2016)

U Kurosawy jeden předem nikdy neví – některé jeho prověřené klasiky mě nechaly víceméně chladným, zvlášť ty z pozdější doby, a teď mě pro změnu odvaří docela nenápadným pozdním filmečkem, ve kterém polovinu doby sedí babička s vnoučaty nad jídlem nebo na zápraží a jen si tak povídají (atmosféra trochu jako ve Strýčkovi Búnmím, kde se v podobných kulisách taky zjevují duchové minulosti). Přiblížit filmem individuální a současně národní zkušenost s traumatem z atomovky není malý úkol; věci moc pomohl nápad vynechat z toho pro první půlku stopáže střední generaci a začít stavět na čistém dychtivém vnímání party puberťáků toužících poznat to, o čem rodiče pro společenskou nevhodnost nemluví nejen před bohatým americkým příbuzným, ale ve víru každodenních starostí nejspíš ani sami se sebou. Hodně působivé jsou záběry z Nagasaki 45 let poté, žádné barvotiskové pohlednice ani patetická drásavost, ale každodennost viděná očima zúčastněného návštěvníka. Duchem je to japonštější než většina Kurosawových kousků, ale v žádném případě protiamerické, to asi někteří viděli jiný film. Hodně teatrální a snad i tezovité, leč celek sděluje napříč desetiletími i kulturami věci, které bych byl považoval za nesdělitelné. (06.11.2013)