Na vážno

Já mám prostě tyhle niterné příběhy od pana režiséra Leigha rád....setkání dvou nejlepších kamarádek po letech. To je vždycky plné napětí, očekávání, probuzených vzpomínek. Realita je vždy jiná, než si ji člověk představuje. Příběhem prolíná přítomnost se vzpomínkami, obě hrdinky k sobě znovu hledají cestu, musí si vyříkat pár nedořešených traumat...no zkrátka konverzačka plná emocí,ne těch stupidních, ale těch úplně obyčejných. Hrdinové Leighových filmů nikdy nejsou úplně normální lidi v tom konvenčním slova smyslu, ale ta ustřelenost je právě na jeho filmech nejlepší ze všeho. A navíc ke všemu hrají staří Cure. 85% (30.12.2013)

S nevôľou sledujem, že za posledné dva mesiace som celej tretine zhliadnutých filmov dal dve a menej hviezdičiek. Leighov film Na vážno do tej tretiny odôvodnene patrí. Vydržal som ho pozerať asi do polovice a potom som sa už obával, že z toho dostanem dermatitídu alebo nejaký tik, tak som to trápenie radšej humánne ukončil. (10.01.2014)

Leighova variace na Linklaterovu romanci Před úsvitem - dvě kamarádky, které spolu trajdají po Londýně a vzpomínají na svá studentská léta. I tady jde především o vztah hlavních postav, jen místo něžného, nesmělého namlouvání se tady spíše rozkrývá niterní život a charakter - jak je tomu u autora zvykem. Leigh miluje napadání divákovy tendence dělat si o lidech rychlé závěry - Hannah se tak na první pohled může zdát jako afektovaná koza a Annie jako neurotická pipka, ale jejich jednání, jedinečné charakterové rysy a tiky postupně zapadají do plastického obrazu plnohodnotných lidských bytostí, tak, že při závěrečném loučení u vlaku máme zcela jasno v tom, co pro sebe navzájem obě ženy znamenají. Leigh mě ani náhodou nezklamal, jeho Career Girls mě ale nerozválcovaly tak na tenko jako Naked, ani nedojmuly jako Life is Sweet či Secrets and Lies. 80% (09.05.2014)

Jednoduchost zápletky nedává na prdel režisérově vlastní sociální surovosti. Je s ní v totálním souladu. Díky filmu jsem si snad už na tvrdo uvědomil, že psychoanalytickej pohled na svět, potažmo na vztahy zateměuje prožitky každodennosti. Souhlasim s neurotickou Katrin Cartlidge: "I JUST DON'T LIKE BEING PSYCHOANALYZED. THAT'S ALL...." a když už musím být, tak ne neplánovitě a afektovaně, dodává další z řad dočasných neurotiků... (05.03.2013)

mám z toho smíšené pocity. Tak nějak jsem nepostřehl důvod, proč tenhle film vznikl, jakkoliv zde byly momenty, které se z pohledu filmového řemesla povedly. Problém jsem měl s hlavními představitelkami, Hannah zejména v mladším vydáni ztělesňovala drzou, nervní a afektovanou holku, která byla nonstop na ránu, Annie byla zase neurotické třesoucí se klubíčko. I jí čas trochu zklidnil. Panoptikum pak završuje Ricky, to už byl psychouš se vším všudy. Na mě až příliš bizarních postav a přitom ani jedna z nich sympatická. Je ale pravda, že ten posun v životě a chování za těch šest let, co se holky neviděly, bylo zajímavé sledovat. (25.06.2013)