Pozor na oči!

Quentina Dupiexa nakoukáného příliš nemám, tedy jsem nevěděl, do čeho jdu, ale Benoît Poelvoorde je víceméně vždy zárukou kvality a tentokrát mě Francie mile překvapila, ani né tak humorem, jakožto nápadem, napětím a zajímavými zvraty ( Zvrat, co příjde v 10 minutě je perfektní) a hodně nečekané je i samotné finále. Na to, že se film odehrává z 90% v jedné místnosti, je zde víc než dost komických situací. Slušný, krátký a zábavný Asi tak. 75% (03.09.2019)

Absurdita, uletenosť a humor nie sú totožné pojmy. Takže: Pozor na oči! je absurdný a uletený film, no nie zároveň rovnako vtipný. Skôr do absurdného zdĺhava naťahuje vydarený motív aj jeho pointu. Tá spočíva v tom, že štátna moc, vrátane polície s bežnými občanmi v podobe vypočúvaných hrá absurdné divadlo, z ktorého niet úniku. Ak sa momentálnym veliteľom štátu alebo jeho pucflekom zachce, v putách skončí ten, o kom rozhodnú oni, vinný-nevinný: to je fuk. Hlavne, že štatistiky objasnenosti frčia. (04.05.2021)

První půlhodina mě vesměs hodně bavila, ačkoliv už během ní na mě film působil coby takový céčkový pokus o Bertranda Bliera, ale jinak jsem měl poprvé pocit, že na mě výtvor Quentina Dupieuxe svým humorem dokáže fungovat. Pak se z toho ale stala těžce překombinovaná slátanina plná čím dál více mdlého pojetí absurdního humoru, směsicí divných zvratů i několik nahodilých podivností bez hlubšího významu, čímž se Pozor na oči! silně přiblížilo k tomu klasickému Dupieuxovi, jaký mi nesedl ani v Jelenici či Neuvěřitelném, ale pravdivém. Asi tak :o), na jedné straně je mi sympatické, že Dupieux v rámci francouzské absurdní komedie zřejmě oblibuje pár režisérů, které si taky hodně cením: cítil jsem tu inspiraci nejen zmíněným BLIEREM (mj. absurdní dialog o vraždě s mrtvolou na konci jako ve Studeném bufetu i Blierovo později oblíbené narušování klasického času a prostoru), ale též Jeanem-Pierrem MOCKYM (mj. směsice postav na komisařství s nějakou tou anomálií, z nichž jednomu chybí jedno oko, další má nefunkční jednu nohu, či zároveň podivnou charakteristikou, kdy jeden z nich pracuje na policii prostě proto, že pracuje zde i jeho táta, další „trpí“ odříkáním stejného výraziva na konci skoro každé věty, podobně jako pan starosta v La Grande Frousse :)) a dokonce i Luisem BUÑUELEM! (z jehož Nenápadného půvabu buržoazie je tu v závěru přímo vykraden jeden nečekaný surrealistický vtípek)... na druhé straně: proč si vlastně dopřávát kdesi za kuchyní nedopečené a utržené kousky masa, když o kousek vedle můžu za stejnou cenu dostat celý chutný řízek? ** Quentin Dupieux sice nemá špatné nápady, ale z toho, co jsem zatím viděl, se mu je většinou nedaří rozvinout tak, aby mě tím bavil po celou dobu a k žádné alespoň drobné myšlence, která by mohla rozpačitější dojem povýšit, ani zde nedojde. Taky netuším, co se stalo s Benoîtem Poelvoordem, který byl tak skvělý zamlada v C'est arrivé près de chez vous, ale co jsem jej už viděl ve druhém filmu z posledních 10ti let, působí na mě coby nesympatický podivín, hrající oproti svému mladšímu protějšku na půl plynu. [50%] (21.07.2023)

Další z na čsfd nedoceněných skvostů. I když možná bude můj pohled zkreslený slabostí pro Mr. Oiza. Ten tady nepopustil uzdu svému tradičnímu soundtracku, zato zkřížil absurdní komedii a drama ála Poldové hajzlové s Mocnou Afrodité od Woody Allena, přidal ještě víc absurditek, kouřících hrudníků, postav dadaisticky hláškujících ála Dale Cooper v Twin Peaks 3 a dodržel moji svoji oblíbenou stopáž. Co víc si přát? (14.02.2022)

"Nevolejte pomoc a nebudete podezřelý." Asi tak. Mě to moc nebavilo, ale mělo to světlý chvilky. Zejména pár překvápek na konec bylo fajn, ale docela mě bavila kouřící díra v hrudníku, debata o velikosti švába, procházka s žehličkou a hlavně zákeřnej trojúhelník. Nicméně toho nudnýho tlachání jsem si vyslechl tolik, že divadlo v tomto století již patrně nenavštívím. Naštěstí to bylo dost krátký, takže jsem ani pořádně nestihl pohřbít zabitej čas. (18.10.2021)