Kafarnaum

Chci zažalovat své rodiče. Za to, že mě zplodili. Filmů se sociální tematikou se primárně pro potřeby liberálního festivalového publika netočí málo. Jejich tematický záběr pokrývá celou škálu lidské mizerie. Diváci je ale vyhledávají spíš zřídka a hodně z nich s nimi zachází jako se sociální pornografií. Dopad jejich produkce je zvláštně dvousečný - na jednu stranu mohou představovat první krok k pokusu o zřízení nápravy (třeba čeští dokumentární Šmejdi), jindy poslouží jako šidítko - jakoby film samotný byl již řešením. Kafarnaum, film pojmenovaný podle vesnice, kterou proklel Ježíš (v přeneseném smyslu jde o metaforu nevídaného nepořádku, používanou ve frankofonním prostředí), zasluhuje uznání už jen za to, že úspěšně posouvá laťku zobrazené hrůzy a zároveň se vyhýbá samoúčelnosti, když nefabuluje, nýbrž limitně přibližuje diváka do bezprostředního sousedství nestvůrné skutečnosti. Hlavní hrdina Zain už nemůže mít život víc na hovno. Libanonská režisérka Nadine Labaki a její tým vyprodukovali životopis malého nešťastníka jakožto agregát všech představitelných protivenství, s nimiž se dítě svého věku může potýkat, když "bydlí" ve slumech Blízkého východu. Kdyby jeden nečetl Koukolíka a nevěděl o fenoménu tzv. odolných dětí, musel by odmávnout příběh jako nejčistší sci-fi. Nemá smysl jednotlivá vyjmenovávat, stačí být připraven na to, že zobrazuje propad již mizerného dětství do hlubin Tartaru, který se vymyká středoevropské představivosti. K tomu čemuž jí dopomáhá tým neherců, v čele se podvyživeným syrským uprchlíkem Zainem Alrafeeaou, mistrnou kamerou a foto[de]genickými kulisami zmaru, kam se na Blízkém východě podíváš. Kafarnaum vyčleňuje z řady běžně dobrých a angažovaných snímků s prostou edukativní hodnotou vypravěčská figura žaloby: Snímek začíná a končí soudem s rodiči chlapce, kteří se hrubě zpronevěřili všem myslitelným povinnostem. Jde o soud morální a s postupem času čím dál víc nejednoznačný, neboť film zobrazuje, jak sám Zain, vydaný všanc sebe-obživě, upadá nevyhnutelně do stejných pastí jako rodiče. Ve výsledku je film apelem nejen na milosrdenství člověka, ale též drze na jeho odpovědnost. Apelem o to silnějším, že mu nelze vytknout nic kromě strašidelné autenticity, která přesvědčivě zmizíkuje nejapné pokusy obviňovat autory z vydírání. Škoda, že lidé, kteří se pohledům na otevřené rány lidstva brání, aby se nemuseli zabývat otázkami odpovědnosti, pomoci a nápravy, se s tímto snímkem asi minou - buď doslova, nebo přeneseně. (12.04.2020)

"Capharnaum bol skutočne silným filmom. Veľmi smutným, veľmi dramatickým, no súčasne to ukazuje ľudskosť v úplne inom svete. Zain je skvelý hlavný hrdina a dáva do toho úplne všetko. A úplne rozumiem jeho rozhodnutiam. Nemohol jednať inak než robil a myslím si, že sa snažil skutočne najviac ako mohol. Myslím si, že to nebudem nejako moc naťahovať a povieme si fakty. Je to špinavé, je to drsné, je to silné. Rozumiem Zainovej motivácii žalovať svojich rodičov a uvedomujem si, že má pravdu. No potom je tu aj mladá Rahil so svojim synom Yonasom. A nikto nemohol vedieť ako sa celá situácia vyvinie a čo sa stane. A v Zainovej situácii by som pravdepodobne jednal rovnako. Myslím si, že ak chcete silné filmy z iného sveta, ktoré ponúkajú pohľad do života chudobných ľudí na blízkom východe, tak tento film oceníte. Má čo ponúknuť. Ak nie, tak asi budete sklamaní. Možno vás to môže vysoko deprimovať, no to je na úplne inú diskusiu. Som rád, že som film videl, nemyslím si, že by som sa k nemu niekedy vrátil. Raz a dosť. Hodnotenie: A- (05.03.2019)

Nekompromisní pohled do života nejchudších částí Libanonu (a vlastně nejen něho). Vyčítat N. Labaki prvoplánovost v citovém vydírání kvůli tomu, že točí film o tvrdém životě malých dětí není na místě. Protože jak je to jednou o dětech, vždy je to o emocích. A když je to autentické, což v tomto případě je, je to o to silnější. Hořkosladké drama plynule přechází z problémů chlapce z početné rodiny na problémy ilegální imigrantky a i přes to, že se dvě hodiny občas opravdu zdály až moc, zvlášt v kombinaci s tíživou atmosférou snímku, nakonec (a tady přicháží SPOILER!) všechno víceméně dobře dopadne. A divák odchází alespoň trochu vyklidněn. (09.10.2019)

Poslední film Nadine Labaki už ze synopse hrozil rizikem obvyklého misery porna pro západní publikum, jehož hrany se několikrát rozhodně dotkne a to zejména ve scénách zabírající černošského bumbrlíčka potácejícího se zmateně po Bejrútu s umazanou papulou od sunaru. Co však režisérku vykupuje je její libanonská příslušnost díky které působí film po celou svoji stopáž autenticky (dle všeho byla spousta záběrů natáčena guerillově), chaos a špína ulice jsou hmatatelné a hlavně nejsme obtěžovány arogantními vizemi idylických nadějí a vykoupení, jež podobným tématům přisuzují západní tvůrci, aby se sami pozvedli na duchu. Cafarnaúm po celou dobu zůstává v Bejrůtu a pokud zobrazované problémy srovnává v rámci globalismu, nedělá to slovy, ale rozmisťováním západním popkulturních fenoménů po scéně, ať se již jedná o bezzubého bratrance Spider-Mana, plyšové mimoně v dětských postýlkách za zdmi slumu či mikimauze usmívajícího se na bezútěšnou situaci jedné ztroskotané rodiny. Nejvíce se však místo působení autorky projeví v samotném syžetu, který zásadně odporuje klasickému západnímu vnímání rodiny jako pevného kruhu, jež musí zdolávat příkoří okolí v pevném objetí. Zde je rodina ten největší nepřítel, slabošsky bránící v rozletu, ambicích a budoucnosti, nepřítel od kterého je třeba se odpojit na prvním místě. Právě problematický aspekt tradiční rodiny a jejího posledního slova v rozhodování o svých potomcích (se kterým Labaki jako žena v arabském světě nejspíše také měla zkušenosti) je zde poměrně originálním motivem, jež může v zemích prvního světa vypadat extrémně, nepatřičně, odvážně či skandálně, ale z hlediska společenského rozvoje daných zemí je třeba o něm mluvit. PS: Zain Alrafeea je dětský Robert De Niro. (25.05.2019)

12-ročný chlapec zažaluje rodičov za to, že ho priviedli na svet. Šokujúce? Šokujúce to môže byť len pre tých, ktorí nikdy neopustili svoju slonovinovú vežu odtrhnutú od reality. Smutné pravidlo demografie hovorí, že veľa detí sa nerodí vtedy, keď je bohatstvo, ale vtedy, keď je chudoba. Akonáhle spoločnosť dosiahne určitý stupeň blahobytu a hlavne vzdelanosti, automaticky stratí záujem sa reprodukovať. Viktor Orbán a Vladimir Putin sa prudko mýlia, ak si myslia, že zdvihnú pôrodnosť vysokými prídavkami na deti. To už dávno nikoho nezaujíma. V tomto filme sme však na opačnej strane barikády. Tu platí, že "jediným bohatstvom chudáka sú jeho deti". Otras. Časť filmu, kedy Zain opatruje malého Yonasa v chatrči z vlnitého plechu, je tá najsilnejšia. Tento film v človeku zanechá pocit, že život je niečo, čo by nemalo byť. (26.09.2019)