Šťastný Lazzaro

Vůbec jsem to nečekal, ale dostalo mě to. Neskutečně zajímavý film, který mě naprosto uhranul svojí poetickou atmosférou a jednoduchým, ale silným příběhem. Celé ty dvě hodiny jsem se nenudil ani na vteřinu, dokonce ani nesouhlasím s tím, co zde píše většina uživatelů - mě druhá polovina nepřišla nudnější, mě bavily obě dvě stejně. I když je ten film poněkud pomalejší, nemůžu říct, že by se mi zdál zbytečně natažený na dvě hodiny. Ono se tady totiž každou chvíli něco děje a vzhledem k tomu, že na mě ten film zapůsobil, nemůžu říct, že by mi ten vývin děje přišel bůhvíjak pomalý. Postavy mě něčím zaujaly snad všechny, stejně jako některé scény, navíc jich tu bylo i dost silných. Je to celé o lidech, kteří otročili na nějaké farmě, kde pracují pro jakousi markýzu vlastnící tabákovou společnost. Všechny je tam využívá, oni jsou nesvobodní, v chudobě a nevědí o tom. Při jedné události tam přijede policie a všichni jsou následně přemístěni do města, kde jsou ale stále v chudobě a aby se nějak uživili, musí prodávat věci, co někde najdou. Pro tuhle skupinu lidí nikde ten život nebyl ideální Celým filmem nás provází postava Lazzara (to jméno není náhodné), který je využívaní úplně všemi, ale je taky dobrosrdečný a ke všem hodný. Všem (hlavně pak v druhé polovině) zpříjemňuje životy, aniž by si to oni uvědomovali a docenili to. Vlastně jim i nosil štěstí. K ději víc psát nebudu, každopádně ten film je velmi podmanivý a je v něm mnoho zajímavých myšlenek k zamyšlení. A ten závěr to mělo fakt silný, akorát si nejsem jistý významem té poslední scény. Nějak jsem ji pochopil, ale nevím, jestli dobře. Tak jako tak, ten film mě naprosto dostal a to fakt hodně. Takhle silný film se nevidí tak často. Jo, a úplně jsem zapomněl napsat, že celý film je tak trošku poctou italského neorealismu, v druhé polovině i magického realismu a pár scén připomene i De Sicův Zázrak v Miláně. Každopádně - teď už to mohu říct na plno - je Šťastný Lazzaro jedním z nejsilnějších filmů, jaký jsem kdy v životě viděl a je tu i velká šance, že ho jednou zařadím mezi mých TOP 10. Rozhodně i jeden z nejsilnějších filmů posledních pár let. 5* (27.12.2019)

Film je to nevšední a zvláštní. Důvěřivého dobráka všichni zneužívají. A přijímá to přirozeně, beze zloby, stejně jako celý svůj pobyt v zaostalé nevolnické komunitě. Pak se vytvoří zajímavé teenagerské spojenectví. Aristokrat si hraje na rytířské sbratření, nádeník za něj cedí krev. Když je otrokářská komunita objevena, příběh se náhle láme. Objeví se mystický prvek časového zázraku. Venkovskou idylku střídá šedá periferie moderního velkoměsta. Se sociální linkou film poněkud zlevňuje, ale dál mu zajišťuje kouzlo postava zdánlivého prosťáčka tak čistého a spravedlivého, až je nepohodlný všem a všude; včetně kostela. Zdálo se mi to chvílemi dokonce napínavé, zábavné a emočně účinné. Film získal nějakou cenu v Cannes a měl tuším čtyři nominace na Oscara za evropský film a myslím, že i nějakou proměnil. (15.04.2020)

Pozoruhodná a svým způsobem fascinující směs realistického sociálního dramatu a víceúrovňového podobenství s prvky magického realismu, která je uprostřed zřetelně rozdělena na dvě části, jež sice dohromady vyprávějí jeden příběh a vystupují v nich tytéž postavy, ale jinak se od sebe v mnohém odlišují. Film se ve své první polovině soustředí na sociální aspekty života rolníků-nevolníků, pracujících v izolované feudální komunitě na tabákových plantážích (v prosluněných a na pohled líbivých záběrech letní sklizně), leč ve druhé polovině se přerodí v naturalističtější a špinavější společenskou kritiku (snímanou v šedivějších a depresivnějších odstínech ponuré zimy), která najednou ztvárňuje stejné postavy v jiných kontextech a za odlišných podmínek a vybízí k zamyšlení nad četnými vrstevnatými sděleními a nemalým množstvím společenských, náboženských a environmentálních interpretací. Srozumitelný děj, koherentní způsob vyprávění a konzistentně vyzrálá režie pak zaručují velice divácký snímek, emocionálně silný, příjemný na dívání, nepředvídatelný a zábavný. Cení se i odvaha neváhat v polovině pohřbít veškeré dosavadní dění a na jeho základech budovat dál, s pozůstalým pojítkem ve formě netradičně pojatého dobrosrdečného hlavního hrdiny, jehož předčasně ukončený mentální vývoj snímek převádí i do vizuální podoby a utíná jeho vývoj i po fyzické stránce, v rámci neobvyklého zvratu, který má šanci rezonovat o něco déle než přemíra mnohdy až příliš doslovných významů a poselství. (04.03.2019)

TENHLE FILM MĚ ZASÁHL JAKO DLOUHO NIC A EVOKOVAL MI TOLIK VĚCÍ A SOCIACÍ - ŠKODA, ŽE NEVIDĚNO VE VARECH. Co by se možná stalo Otíkovi Rákosníkovi, kdyby začal bydlet na sídlišti - to by se přidali české reálie, ale tady jsme v Itálii. Nebo kdyby v Hroznech hněvu banky nechali splácet hypotéku mizernými výnosy s hospodaření na poli. Kdo je Lazzaro? Nezničitelný, neúnavný panáček, který se zhmotnil ze starodávného apokryfu? Metafora na ekonomickou transformaci? Tichý revolucionář? V baráku na venkově, kde lidé mají 1 žárovnku na celý barák, žije podržtaška Lazzaro, který nemá ani vlastní postel a je otrok "hej nebo počkej". Pak se dozví něco, co ho naprosto vykolejí a stane se něco, co se stát možná nemělo, ale k čemu se schylovalo, ale on u toho není. Do toho mu hrála píseň "Dream on", moje oblíbená devádesátková píseň, která ho bude provázet po zbytek putování. Přemístění do současnosti, provázené povinně zbytečnými obrazy - viz dále - trochu ubírá na síle vyprávění, ale přesto stále drží pozornost, protože je divák zvědavý, co se bude dít. Něco člověk čeká, něco ne a podle toho může posoudit, jestli se film láme v půli nebo ne. Celková atmosféra, materiál a formát, na který a ve kterém je film natočen, evokuje moje milované staré italské filmy a styl natáčení, krajina, výprava, prostředí mě naprosto pohlcuje pořád. Vyvrcholení pochopí ten, kdo má něco načteno, zná biblické vyprávění a apokryfy nebo vidí za horizont či si to dokáže vyložit. Ne, nevyšumí to do ztracena, protože pocity, nálady a dojetí přetrvávají, hold když se srazí ideály s realitou....podle některých i mě, je tohle částečně dosti reálný obraz dnešní Itálie než Zlovolné historky z předměstí - Tady Vary 2020 Co se mi nelíbilo: nějaká samozvaná vládkyně po celý den kouří a předčítá nějakým dětem, které do příběhu nepatří, bibli či co? Zbytečný záběr. Další je ta povinně zbytečná vlna nabalených uprchlíků. HLÁŠKA FILM: I KDYŽ JE TO DUCH, MUSÍ PRACOVAT. (11.04.2021)

Lazaro bol možno šťastný, no film o jeho šťastí je vyznením neveľmi slastný. Na zobrazenie toho, že príchodom do mesta sa ľudia odcudzili prírode a príšerne zostarli v protiklade s prirodzeným plynutím práce, rodiny a prírody, netreba takéto "premyslené" vlčie, mysticko-magické alegórie. Respektíve treba a veľmi, no bez poklonkovania vládcom. V druhom pláne totiž film naznačuje, že ľudia túžia po ovládaní, len nech sa tak deje v prostredí lahodiacom oku, v čistom vzduchu, bez priemyselnej infraštruktúry. O čom inom bol vstup Lazarusa do banky? No predsa o obetavej (krvavo obetavej!) prosbe za obnovenie feudalizmu v ich komunite. Squatovacie nádeje prechádzajú spochybňovaním. Ach-jaj. (07.02.2021)