Mirai, dívka z budoucnosti

Musím se přiznat, že jsem zpočátku byla z Mirai trochu zmatená. Asi to bylo dáno tím, že jsem do sledování šla s naprosto jiným očekáváním - čekala jsem z názvu a popisu něco jako O dívce, která proskočila časem (ostatně ta má také pod sebou Hosodův podpis) okořeněnou nějakým rodinným dramátkem a troškou fantasy. Dostala jsem ale něco naprosto jiného a z nynější perspektivy musím uznat, že lepšího. Hlavní hrdinkou není Mirai, vlastně v celém filmu má prostoru relativně málo, co je ale nesmírně důležité, je její příchod do příběhu našeho hlavního hrdiny - Kuna, chlapečka, který je zmatený, žárlivý a nešťastný z toho, jak jeho život změnil příchod mladší sestřičky Mirai. Zde mnozí zmiňují, že Kun je jen nevychovaný fracek, který řve, kvílí, válí se po zemi a bez přestání říká svým rodičům, že je nemá rád, což oněm divákům mnohdy ztrpčilo celý zážitek. Objektivně je tohle konstatování správné - Kun je opravdu většinu filmu na zabití, pociťujeme vůči němu frustraci, vztek, vždyť kdyby se choval normálně, hned by všechno bylo snazší. Jenomže my jsme dospěláci a Kun je prostě jen...dítě (a nutno dodat, že japonské dítě, na které se obecně moc nekřičí a plácnutí na zadek je mimo hru) a frustruje nás stejně, jako jeho vlastní rodiče, kteří jsou taky neoddělitelnou částí příběhu. Chvílemi si říkáte, zda takoví lidé děti vůbec mít měli, nakolik jsou jejich výchovné praktiky efektivní, zda jsou nakonec dobrými rodiči - což jsou otázky, které si kladou i oni sami, přičemž dostáváme nahlédnout i za oponu toho, proč jsou takoví, jací jsou, jak nás naši vlastní rodiče mohou ovlivnit při výchově našich dětí (aneb jak se to sobě přísahané "nikdy nebudu jako moje máma" rychle zlomí) a jak by bylo krásné, kdybychom někdy dokázali dohlédnout dál do minulosti, než jen na hranici toho, že jsme my ti dospělí a zodpovědní - ostatně se někdy říká, že člověk si s dětmi znovu prožije své vlastní dětství. A nesmíme opomenout ani fantazijní část příběhu, která je ale vlastně jen vypravěčským nástrojem, který se snaží co nejautentičněji zprostředkovat pro hlavičku malého kloučka až příliš komplikované emoce a koncepty, které nás ale svou roztomilou jednoduchostí a barevností dokáží pošimrat až kdesi hluboko v duši. Setkávání se členy rodiny, se kterými se skrze clonu času (nebo clonu mezidruhovosti) Kun (ještě) nemohl setkat, ale v každém momentu v něm žijí, skrze provázanost času, pro mě bylo opravdu dojemné, místy úsměvné a samozřejmě i do jisté míry poučné. Je pravdou, že nic z toho není žádná převratná myšlenka nebo koncept, který už bychom neslyšeli tisíckrát předtím (společný čas je to nejdůležitější, nemá smysl se trápit hloupostmi, člověk má dělat to, na co v danou chvíli stačí, máme se k sobě chovat hezky, nikdy to nevzdávat, rodinné vazby jsou zakořeněné hlouběji, než si uvědomujeme...) ale kdyby nebyly důležité, tak se tak často neopakují a hlavně nerezonují, tudíž dle mého svoje místo ve světě filmu stále mají a Mirai se je daří laskavým způsobem zprostředkovávat. Pokud se nakonec rozhodnete na Mirai podívat, tak vezte, že vás čeká epizodně laděný film v poklidném tempu, který vám buď totálně nakopne biologické hodiny (nebo je rozkope na padrť, že už nikdy ani nepípnou, ale nic mezi) s krásnými barvami, komorní atmosférou jedné rodiny, která není perfektní, ale drží při sobě i navzdory času, prostoru a všem nepříjemnostem a to vše doprovázeno neuvěřitelně chytlavou ústřední melodií. Pokud jste tedy (jako já) citlivky se slabostí pro japonská dítka (v tom nejnevinnějším smyslu), ještě větší slabostí pro cool motocyklistické pradědečky (už v méně nevinném smyslu) a hledáte nějakou pohodovou jednohubku stravitelnou i pro ne-úplně-fandu anime, můžu tenhle film s klidem v duši doporučit. (27.10.2021) (méně) (více)