The Swan

Krátký film, který musíte vidět, a dlouhý komentář, který nemusíte číst. *** Tvůrce s charakteristickým rukopisem, mj. režisér filmů Kandidát (2013) a Amnestie (2019 – jde právě do kin) natočil vloni desetiminutový provokativně krásný spekulativně-apokalyptický snímek o mechanismech vytváření naděje v beznadějném světě – na který vůbec nejste připraveni, i když byste radši být měli. Pro jistotu se podívejte. *** Čím více minut reflexe po těch deseti minutách dívání se snímku věnujete, tím budou nabitější. Všechny minuty, tak vůbec. Je to taková zdvořilá, velejemná existenciální pistole u hlavy u srdce u hlavy – kam to chceš: hlava říká srdce říká hlava říká srdce říká... *** Nenechte se na začátku odradit zdánlivou naivitou a přízvukem té holky a předpokladem, že po prvních krotce se tvářících minutách už člověk ví, co a jak. Ono to evolvuje – a pohled člověka, zástupce lidstva, musí spolu s tím. Nelze jinak. *** Pokud lidstvo zavčasu nezmění své aktuální směřování tak, aby byl udržitelný nejen holý život, ale i jeho smysl a z něj se odvíjející vnitřní krása osobní účasti a spění k novým, nadějnějším formám, dospějeme společně do krizového bodu, po jehož překročení se evoluce nenápadně, ale nevratně změní v devoluci, nezadržitelné směřování k sebezáhubě. Nepoznáme to hned, ale od té chvíle všechno začne být převrácené, doslova zvrácené, jen si nepřipustíme, že naději vystřídala v jádru beznaděj: rozmanité úkazy tak či onak spjaté s devolucí, úpadkem, budou to jediné, nad čím budeme moci jako jedinci žasnout a plesat, abychom vůbec měli vůli dál žít až do konce. Budeme chytře a znale obdivovat podivuhodné projevy postupující zkázy, aniž bychom si jejich význam přiznali, abychom se z neúprosné povahy našeho ustrojení mohli dál chovat jako lnoucí a doufající, krásu a fascinaci prožívající tvorové. Funkční naivita, či analytická slepota, se stane životaschopnou strategií k dožití lidstva. *** Přitom sami (my diváci) nevíme, vzhledem ke stavu klimatu, nebývale masivnímu vymírání živočichů a rostlin, rozpadu hodnot a vztahů, růstu izolace, tísně a depresí, jestli už jsme ten bod náhodou nepřekročili. Jak to bude doopravdy vypadat, až zjistíme, že už jsme za ním, že už nikdy nic nebude doopravdy dávat smysl a naději, to nevíme, nemůžeme to vědět. Teď si to ještě nejde doopravdy představit, to je princip nepředpověditelnosti střetu s ne-známým, ale představovat si to musíme, to je zase princip záchovné sebereflexe, odhadu vývoje na základě empatie, pravděpodobnosti, extrapolace logickým dovozováním... A právě kolem těchto dvou principů, vláken dvojšroubovice lidského vývoje a osudu, se otáčí tenhle film. Představuje si, představuje nám, jak by to za tím bodem mohlo vypadat, čím bychom se poháněli kupředu, jak by pracovala v té nouzi hlava a jak srdce, co bychom vytvářeli za mýtus, aniž bychom si dovolili připouštět, že se ženeme ke srázu, do propasti. *** Vyžvýkanou, zpomalenou nahrávku skupiny ABBA na pomačkané pásce kazety, topornou východoevropskou angličtinu, zmutovaná zvířata přežívající v čím dál horším prostředí i všechno ostatní, co z toho apokalyptického světa zahlédneme a co je z našeho pohledu jasnou známkou rozpadu, protože víme, jak to vypadalo či bylo míněno původně, ta holka tak vnímat nesmí, nebo ani nemůže. Musí budovat naději a dychtivost, motivovat se k životu, z toho, co má po ruce. A my, kdo ji sledujeme, při tom nesmíme zapomínat na jednu věc: ta holka je dál než my. D á l. Ta holka je naším možným pokračováním, její (pro nás zoufalou) vynalézavost důvodů k naději, aby i ona chtěla mít děti a žít, dost možná zakládáme my teď tím, k čemu se dnes a denně rozhodujeme, čemu přitakáváme vším, co jako jedinci i celek děláme, anebo neděláme, oč neusilujeme – ta holka, ta vize té holky, je alarmujícím lakmusem našich každodenních motivací, pohnutek a rozhodovacích procesů. Ta holka v té – z našeho pohledu – mizérii vytváří nové naděje, estetické i filosofické kategorie, konstruuje kauzality a buduje si životní výhledy z toho, co zbylo, co jsme jí nechali, ze smetiště – životní princip, mechanismus, je správný, ale životnou podstatu jsme mu dost možná sebrali už my, tím, co děláme, co zahazujeme, dnes. --- A navíc není jak se ujistit, že už jsme tu cestu sami nenastoupili, že cokoli, čím se dnes my utěšujeme, místo abychom odvážně čelili hrozící beznaději, je doopravdy smysluplnější, pravdivější a nadějnější, než co dělá ona. Že někdo jiný se odněkud nedívá na nás se stejnými pocity, s nimiž my sledujeme ji. *** A těch deset minut nabízí prudce efektní podívanou. Zdánlivě přehledné, nenápadně vtahující černobílé domácí video se mění ve filmové dílo s účinností tříštivé střely. Rozkladné, na prvoničitele, pakliže rozklad je zároveň nádhernou tvůrčí exegezí hrozícího pádu do propasti. *** Ke shlédnutí zde: https://www.youtube.com/watch?v=XRpitJm1q3g (27.10.2019) (méně) (více)