Oni a Silvio

V noci se mi zdál zase ten sen. Kalil jsem na jachtě kdesi uprostřed Karibiku s Escobarem, Belfortem, Berlusnocim, dokonce jsme tam měli najatýho Billa Gatese, aby nám otvíral dveře na hajzl a když kolem plul Dan Bilzerian, vysypal nám na palubu lodní kontejner plnej děvek, aby nám prej zpříjemnil večírek. To je celej Dan. Já si zrovna šlehl Pablův koks z prdele dvanáctiletý Hawaianky v latexu a šel se odreagovat ven házením balíčků stodolarovek po debilních delfínech. Kdo trefil hlavu, vyhrál blowjob od supermodelky dle vlastního výběru. Sázel jsem to do nich jak smyslů zbavenej a zrovna když jsem jednoho zmrda trefil, ozvala se rána jak z prdele a na hlavu se mi propadl kus stropu. Tuhle ubytovnu fakt nenávidím, každý probuzení je horší než to předchozí. Cigoš nademnou očividně opět mrdl s Arankou o koberec tak moc, až mi omítka napadala do držky. Kdyby mu ta kráva furt nečorovala fet a na svoji dávku si normálně vydělala prostitucí, nemusel by jí borec večer co večer dávat přes držku. To mi po rozlepení očí připomnělo hned můj první existenční problém – nejsem sjetej. A sjetej nejsem ze dvou důvodů; zaprvý piko zdražuje, navíc mi ho ten bývalej romskej trestanec dealuje se stále větším podílem mouky, takže kolikrát už se to nevyplatí ani šňupat a peču z toho chleba, a zadruhý jedinej můj stabilní příjem představují stravenky od babičky, ale ty už ani Dežo nebere, ten od letoška prodává jen za dluhopisy a bitcoiny. Chlast je sice pořád cenově dostupnější, ale někdy se člověk holt dostane do situace, kdy ani na něj nemá. Že jsem celkem v hajzlu jsem si uvědomil, když na mě loni v papírnictví zavolali bengáče, že tam olizuju lihovky. Naštěstí jsem od tý doby nabral značný zkušenosti a naučil se, jak efektivně diverzifikovat portfolio. Veškerý stravenky od báby každej metr směním s rákosníkem ve večerce za love a půlku investuju do stíracích losů a půlka padne na maty. Tahle radost mě čekala i dneska ráno. Od báby jsem dostal stravenky včera v noci, když jsem se k ní přes balkon vloupal a ukořistil i nějaký řetízky a bižutku, za který jsem v nonstop zastavárně dostal celý tři kila. Moje cesta k bohatství právě začíná. Absolvoval jsem pravidelnou ranní hygienu dopitím zvětralýho lahváče ze včerejška a jedním cigárem baleným z vajglů pod ubytovnou, abych mohl vyrazit do svý oblíbený herny na konci ulice, kde otvíraj v šest ráno. Nevyučená kadeřnice Jarka díky mýmu zoufalýmu bouchání na dveře otočila klíčkem už o půl šestý, protože nemá kde bydlet a už druhým rokem přespává tam. Zamířil jsem si to rovnou herního lunaparku vzadu. Ovoce tam pableskovalo napříč kutlochem a já cítil ve svých částečně srostlých zpřerážených kostech, že tentokrát to plato padne. A že tentokrát svůj výdělek důmyslně schovám do slipů, aby mě smažky před hernou zase neokradly a nezmrzačily. Nejdřív jsem tam hodil pětikilo a mátl tu mašinu trapnýma otočkama za dvě koruny. Když jsem ji totálně zmátl a celý pětikilo projel, strategicky jsem nasadil těžší kalibr a na další vhozenej litr zandal sázku 10+10. „Však já ty třešně do latě srovnám,“ sliboval jsem si, zatímco se částka na displeji neodvratitelně blížila nule a já se na kulatý židličce vožrale zavrávoral a jebnul sebou rovnou na pochcanou a pívem politou podlahu. Do píči, tohle byly jediný moje slušný hadry, ve kterých chodím na pracák a koncerty Ortelu. Tentokrát to sice nevyšlo, ale večer setřu losy a budu mít aspoň na lehký redvajtky a 20 deka gothaje, kterej na společný kuchyňce, až se tam nakumulujou všechny ty černý solviny z fabrik, sežeru na posezení bez rohlíku. Ať se zadáví závistí, nuly. Po následující měsíc, než bába zas vyfasuje stravenky a já jí je ukradnu, jsou mojí jedinou nadějí Zaplo a Zonky. Mikropůjčkou zaplácnu mikropůjčku a ještě mi zbydou love, abych jednou za měsíc mohl jít do knihovny na net a na uložtu si stáhnout nějakej ten filmek o brutálních boháčích, ke kterým se jednoho dne připojím. Mezitím budu trpělivě vyčkávat a letošní zimu přežiju tím, že budu zmrzlý vajgle z nádraží sušit na topení za rozehřátou bednou, kde mi ti džoukři jednou padnou. To je statistika, vole. Dno je ještě daleko. Za chvíli jsem u tebe, Berlusconi! (26.11.2018) (méně) (více)