Oni a Silvio

Viděl jsem directors cut, čekal jsem na něj dva roky. Ale protože nebudu rozepisovat jednotlivé díly, tak komplet hodnocení tady. Že to bude hodně dlouhé, to jsem i chtěl. Ale že to bude taková nuda bez děje, bez sexu a bez čehokoliv zajímavé, to jsem opravdu nečekal. První díl opanuje spíše Riccardo Scamarcio, sympaťák jehož role ve dvojce zcela vymizí. V druhém už hraje prim Toni, ale jak jsme u Paola zvyklí, je to spíš střih jednotlivých nápadů a kamerových obscénností (v pozitivním smyslu), než film který by dával patu a hlavu. Hudba a kamera jako vždy super, ale strávit tímhle tři hodiny už bych znovu nechtěl. Holky krásné, erotiky je víc v traileru než ve zbytku dohromady. (15.06.2020)

...tentokrát byl Mistr velmi vázán žijící ikonou italské politiky - ohled na lavírování mezi provokativností interpretace a přiměřeností a lidským taktem nakonec působí proti umělecké svobodě. V Mladém papeži se Sorrentino vyřádil na konto anonymní instituce, neanalyzoval žádného konkrétního papeže - a dopadlo to výborně. Tady si kousl do živého a potkal se s publicistickou linkou komentáře a politickou satirou, kterou do vyššího levelu umělecké reflexe nevytáhne ani Ježíš, kterého v závěru vynáší jeřáb z rozbořeného kostela... (17.12.2018)

Paolo Sorrentino v satiře o Silviu Berlusconim rozjíždí velkou párty plnou sexu, koksu a obnažených ňader. Aby se pak tradičně umírnil a představil samotného nechvalně proslulého politika. I když v úvodních titulcích tvrdí, že to on není, ale vlastně tak trochu je. Abyste si film užili, nemusíte nutně znát všechny detaily italské politické scény. Satirický humor pobere každý (ne každému však sedne), a obzvláště český divák zcela jistě ocení paralely se současným českým politickým bizárem. Komu sedne Sorrentinovo filmové velebení italské smetánky, sedne mu i Oni a Silvio. Toni Servillo je v roli politického magnáta precizní a bravurně mu sekunduje především hysterický Riccardo Scamarcio. Dokážu si nicméně představit, že v prodloužené verzi by vše mohlo fungovat ještě o něco lépe. [TIFF18] (17.09.2018)

Zhruba ve čtyřiceti procentech záběrů Sorrentinova nového filmu jsou vidět ženská prsa a zadky (a nic moc jiného). Nejvíce během prvních padesáti minut, pohybujících se na pomezí Vlka z Wall Street (nechybí ani přednáška o účincích určité drogy), Spring Breakers a Caliguly od Tinta Brasse (dekadence pro dekadenci samou). Ke sdělení nezbytného by stačilo tak deset procent. Stejně je to v Sorrentinově novince se vším. Jde o film, který stejně jako jeho protagonista, obávající se stáří, smrti a zapomnění, hledá smysl. Myšlenkové prázdno předkládá v opulentním balení, což sice samo o sobě nese určité sdělení, ale nepotřebujete to sledovat dvě a půl hodiny stále dokola. Loro přitom současně mnoho motivů nedotáhne (např. nikam nevedoucí vytváření paralel mezi chtíčem a touhou po moci, potažmo politikou a exploatací cizích těl, počínající prologem, kdy jedna z postav vymyslí svůj plán při pohledu na Berlusconiho vytetovaného na zádech ženy, se kterou souloží). Spíše než zkrácení by filmu možná paradoxně prospělo, kdyby byl o hodinu delší (tzn. jako při svém rozdělení na dvě části, uvedené v italských kinech) a odůvodnil to, co působí samoúčelně a prázdně. Žádné zásadní poznání nevyplyne ani ze závěrečné syntézy hledisek představených v první a druhé ze tří přibližně stejně dlouhých kapitol, do nichž je film rozdělen (v té první se Berlusconi skoro neobjeví). Loro ještě nápadněji než Sorrentinovy předchozí filmy připománá pásmo perfektně rytmizovaných videoklipů napěchovaných výbornými nápady (jediné setkání se skutečným světem pro smetánku nastává, když před nimi exploduje popelářské auto), které spolu ale moc nekomunikují a neskládají se do konzistentního tvaru, který by nesl alespoň trochu relevantní sdělení a jen neopakoval to, co Sorrentino dokázal úderněji vyjádřit v Božském. Když se vyprávění v závěru konečně zaměří na tragédii opravdových lidí, je rámováno se stejným nepřirozeným patosem, jakým se vyznačuje zbytek filmu, vyprávějící o lidech falešných. Ze strany režiséra mrhání talentem, pro diváka mrhání časem. 65% (30.10.2018)

Akosi nedokážem tým Sorrentinovým filmom prísť na chuť, a nič na tom nezmenilo ani Loro. Epický rozmer opäť v úzadí, a namiesto toho prílišný artový záber plný lyrizmu, čo mňa osobne nikdy nebralo. Dve a pol hodinové bunga bunga možno niekomu stačí na to, aby sa rozplýval, ale ja som čakal niečo zmysluplnejšie. Samozrejme, dievčatá (všetko samé modelky) boli pohľadné, a aspoň za tie dávam 1* (to by bol hriech keby nie). (01.05.2020)