Ostře sledované vlaky

Co ještě zbývá napsat o životním díle Jiřího Menzela, de facto symbolu Československé nové vlny a snad nejznámějším a nejuznávanějším tuzemském filmu ve světě? Snad jen, že je poměrně škoda, že se Jiří Menzel nepokusil někdy natočit dobrodružný film, kriminálku nebo thriller. Soudě podle závěrečných deseti minut, mohlo by jít o velkolepou luxusní záležitost. 100%. (17.12.2008)

Ostře sledované vlaky jsou ostře sledovanou klasikou snad víc ve světě než u nás?! Film oceňován za svojí tématiku a oceněn kvůli tomu Oscarem je pomalu plynoucí dramou plnou úsměvných scén a herecky skvěle zvládnutých výkonů Somra s Neckářem. Ale ja prostě Menzlovi moc na chuť nepřišel, takže pro mě další československý film, který mi způsoboval nudu. Závěr je hodně ušmiklý a není vůbec gradován, což je škoda. (01.03.2009)

Již při prvním uvedení tento výrazný film hrabalovského a vančurovského režiséra-mistra ve mně zanechal hluboký dojem. Odvrácená, propagandisticky chválabohu nikdy nezneužitá tvář všedního dne "protentokrátu" Čechy a Morava, v níž, nezávisle na vůli protagonistů nejen tohoto tragického, a přece i úsměvného příběhu, zbýval - a zbývat prostě musel, protože život je vždy, nezávisle na naší vůli, žit se vším, co k tomu patří - i prostor na mezní životní situace vlastně mírového života, je nejsilnějším místem tohoto oskarového díla. Řada scén doslova zlidověla, tou razítkovací počínaje a tou mrazivou, připomínající Moravcovo kolaborantské běsnění, konče. Humor, který prochází celým scénářem, zůstává na stříbrném plátně nedotčen. Mám zato, že hloubka a plnost zážitku krátkého života Miloše Hrmy, který viditelně nese zřejmě řadu autobiografických prvků života tragického konkrétního jedince, musí oslovovat i dnešní mladou generaci. A účinně prostředkovat poselství nejdrsnější doby našich dějin minulého století. (24.08.2007)

ŽENA, to je ozdoba přírody. Věděl to B. Hrabal, věděl to J. Menzel a pan Somr resp. výpravčí Hubička jim to denodenně dokazoval, přičemž byl (kdykoliv a kdekoliv) připraven to stvrdit i razítkem (jak já tu scénu miluju). A je úplně jedno, zda je to za války, míru, na jaře, či na podzim. Jen ten Vašek Neckář resp. M. Hrma se v tom teprve učí chodit aneb dr. Brabec konstatuje diagnózu- eiaculatio praecox a rovnou ordinuje i (rychlo)léčbu) aneb jak zpívají Mandrage: „hledá se žena......zkušená žena“. Čas však neúprosně tlačí a hodiny odkrajují poslední vteřiny (do) příjezdu „ostře sledovaného vlaku“. To aby bylo dostatečně jasno, že (zde) se hraje (i) na vážnou notu, tj. Hrabalovsky poetické (Menzelovsky chronologické, méněvrstevnaté) se silným mrazivým (protektorátním) podtextem, to zejména díky postavě V. Brodského coby kolaboranta rady Zedníčka. Zasloužený klenot české resp. československé kinematografie, byť paradoxně (alespoň v době vzniku) (o)ceněná více v zahraničí než u nás doma. P.s. pro čtenáře předlohy (resp. jejich výtky) mám pochopení.....90% (25.02.2013)

Světově nejproslulejší filmová adaptace textu Bohumila Hrabala coby první ryze český držitel Oskara za neanglicky mluvený film, to jsou Ostře sledované vlaky režiséra Jiřího Menzela, komorní tragikomedie o civilním rozměru války. Menzelova těsná propojenost s osobou i dílem Bohumila Hrabala se odrážela nejenom v tom, že byli blízcí a dobří přátelé, ale především v tom, že Menzel jako jeden z mála byl schopen proniknout k podstatě Hrabalovského textu, uchopit ho a volně ho po svém interpretovat. Byla tak zachována jemná a tolik osobitá atmosféra Hrabalových knih, ale navíc vznikla i zcela nová kvalita umělecká a filmová. Jiří Menzel se v tomhle filmu asi nejvíce vzdálil původní poetice adaptované knihy, ana má vždy dvě roviny - rovinu jazykovou a rovinu strukturální. V Ostře sledovaných vlacích Menzel charakteristicky Hrabolovské téměř ,,automatické" volné asociativní plynutí textu vzácně nerespektuje a rozbijí monolit složitě strukturovaných předlouhých souvětí, postavy mluví spíše civilněji a jejich řeč není tolik příznaková (čestnou výjimku tvoří postava Vlastimila Brodského). Rovina strukturální je ovšem zachována více - charakteristické Hrabalovské ,,figurkaření", postavy vždy svým způsobem bizarní, výjimečné, mnohdy stojící na okraji společnosti... Nejinak je tomu i tady - mladý elév Miloš Hrma - psychicky dosti labilní introvert, notorický sukničkář výpravčí Hubička (příznačný nomen omen), podivínský pan přednosta, vášnivý chovatel holubů a pokrytec, který má ústa plné vysoké morálky, ovšem tělo lačnící po radostech chtíče, nacistickou ideologií pobláznění drážní inspektor... Potlačen je ovšem pábitelský rys, není tu žádná dominantní postava ztotožňující se s vypravěčem... To, co se ovšem podařilo Menzelovi především, je dostat do příběhu dramatický oblouk, film má spád a stojí na kontrastu dvou činů a protikladných charakterových rysů - zbabělosti Miloše v otázkách nesmělých ozvěn erotiky vrcholící v pokusu o sebevraždu a občansky příkladného hrdinství v závěru filmu, kdy se obě linie protnou ve finální katarzi - břity vjíždějící do kolejiště zápěstí, kteréžto samo nakonec ostrým řezem dynamitu přetne kolejiště poklidného a ospalého maloměstského nádraží... (16.11.2006)