Upír Nosferatu

I think I was expecting a little bit more of... Nosferatu. Upír Nosferatu bezpochyby patří k výstavním klenotům světové kinematografie a je také jedním ze zakladatelů klasického (upírského) žánru. Atmosféra a především také hudba je luxusní. Králem všeho je samotný hrabě Orlok v podání Maxe Schrecka. S jeho přítomností na plátně snímek stojí i padá. A to je právě trošku problém. Výskyt jeho postavy ve filmu čítá dohromady snad ani ne deset minut. Což je zrovna v případě této legendární postavy nehorázná škoda. Zásluhy Maxe Schrecka na vytvoření hraběte Nosferatu jsou nesporné a už jen za to by si zasloužil, aby jeho postavě byla na plátně věnována většina času. Pokud zrovna není na scéně, měla jsem místy pocit, jako by děj držela jen hudba do doby, než se zase na kratinkou chvíli objeví. Legenda je ale legenda. Myslím, že kdyby hrabě Orlok před sebou viděl všechny ty "moderní" metrosexuální upíry, mezi jejichž hlavní vlastnosti nepatří děsit, ale způsobit, aby davy mladistvých fanynek slintaly nad vyrýsovanými svaly a dokonalým účesem, smíchy by se za svůj černý kabát popadal:) (03.11.2013)

Murnau byl blázen. Ve Stínu Upíra to vykresluje dle mého názoru velice trefně. Ale byl také něco víc - byl geniální šílenec, a vizionář, a nadčasový umělec, a tak vůbec. Ve své době určitě museli lidi vytahovat z podlahy štípačkami, protože pokud dnes funguje scéna objevení se Orlokova kočáru tak jak funguje (když vidíte ty pravěké triky a stejně vám jde mráz po zádech z toho nepřirozeného pohybu a dalších věcí), muselo je to zatlouct do podlahy až po hlavy. Řada obrazů z tohoto filmu se stala ikonickými, a Stokerovi pozůstalí si mohou ještě dnes rvát vlasy za svou hloupost, že nevyužili historickou příležitost. Mína a hroby na pláži představují gotický horror "at its finest", a tentokrát je to s obrazem... a se zvukem, který může být dost různý, podle toho, je "vaším" distributorem - já v kině při Projektu 100 slyšel něco, co znělo jako soundtrack k Dead Manovi. Nějak záhadně to většinou ladilo dohromady, ale za živý klavír bych byl asi ochoten nemálo připlatit. Abych nebyl jen za adorátora, musím přiznat, že stylizace nízkých lidských bytostí mě i při vědomí doby vzniku filmu, tehdejšího maskérského stylu, uměleckých vizí atd. atd. ani v nejmenším neděsila, a byla mi už jen a pouze k smíchu. Jen velice obtížně se mi ale představuje, že by to mělo být i tehdy myšleno vážně. To je ale jen drobná vada na kráse v porovnání s tím vším. Zlatý fond kinematografie má Nosferatu jistý - a nejinak tomu bude s mou hlubokou úctou a obdivem. 90%, byť ne po celou dobu stopáže;) (21.07.2011)

Jedinečnost slavného trojlístku „Caligari, Nosferatu a Vampyr“ spočívá mimo jiné v tom, jak nápadně se liší – první je expresionistický, druhý mýtotvorný a třetí impresionistický. Kabinet doktora Caligariho klade reálné dějové prvky do rámce pohybů nemocné, blouznivé a démonické duše (expresionistický zevnějšek odpovídá duši), zatímco Upír Nosferatu na to jde obráceně a divné postavy zasazuje do reálných exteriérů měšťanské společnosti. Vampyr od Dreyera stojí někde mezi a snovostí odpovídá francouzskému impresionismu 20. let 20. století. ____ Abych se přiznal, Nosferatu se mi líbil ze všech tří asi nejvíce. Možná za jeho kvalitami nevězí jen zvláštní dvojakost počátků kinematografie, současně tak naivních a podmanivých, jako spíš nepřítomnost postmoderny - příběhy z první poloviny 20. století nerelativizují, nezpochybňují, ani přehnaně nehloubají. Naopak vycházejí z pohádek a z legend a opětovně se k nim v závěru navracejí. A i to je důvodem jejich estetické panenskosti. (02.12.2008)

Nepotřebujete hektolitry krve, nepotřebujete usekané končetiny, nepotřebujete miliony monster k tomu, aby jste se báli! Max Schreck je bezkonkurenčně jedno z nejstrašidelnějších stvoření, která jsem kdy viděl. Nedivil bych se, kdyby skutečným upírem byl, přesně tak, jako to vidíme Ve stínu upíra s Johnem Malkovichem. (01.08.2007)

Další němá éra a další zklamání. Dobrá tedy, dám šanci ještě Kidovi a potom se do toho nebudu šťourat a nechám to být! Asi tomu nerozumím, asi nejsem takový filmový labužník a asi nejsem tak trpělivý, abych vydržel hodinu a půl u pár zvuků sledovat "prázdnou" obrazovku. První půlhodinku jsem se i bál, prožíval to, ale potom mně přepadla nuda a odešla až s nápisem "KONEC". Na tu dobu vzniku je to briliant, ale na dnešní dobu obyčejnej šutr od Bečvy. (28.10.2008)