Démanty noci

Upřímně řečeno, vůbec nechápu všechny ty superlativy na tento film, ale nikde není psáno, že každý musí chápat všechno. Pro mě to byla hodina nudy, kdy jsem sledoval cosi, co jakž takž dávalo smysl, ale vůbec nic mi to neříkalo, bylo to prázdné, žádné emoce to u mě nevyvolalo, neustálé flashbacky do "nikam" nedávající smysl, opakování záběrů absolutně nefunkční. Asi jsem jeden z mála, kdo tento film nepovažuje za něco dobrého či snad až výjimečného, ale říkám upřímně, jak to je. Snad jsou i pochvalné komentáře stejně tak upřímné jako ten můj a není to jen póza, když je ten film tak uznávaný filmovými kritiky. (17.05.2009)

Nudná a místy kontraproduktivní sázka na obrazovou symboliku a poetičnost, která v mých očích ubírá příběhu na naturalismu, tak precizně navozovanému ruční kamerou, absencí hudby a přesvědčivými neherci. Jisté scény jsou i po letech ukázkou dokonale atmosférické režie a tíživého vyprávění beze slov, jiné působí zdlouhavě a hlavně nekonečné flashbacky nám o ději ani postavách nic moc neřeknou... 60% (28.04.2016)

Jednoho dne jsem zavítal do Boskovic a zašel si do místní židovské synagogy. V patře jsou dvě kamenné desky velikosti průměrně vzrostlého člověka. Jsou pokryty jmény židů, kteří byli z Boskovic odvlečeni německými nacisty do koncentráků a nikdy se nevrátili. Dvě plné, kamenné desky, popsané drobným písmem, ve třech sloupcích odshora dolů, jméno za jménem. Mráz mi šel po zádech. Tenhle film je v podstatě o tomto mém pocitu a o nesmyslnosti toho, co se dělo, o krutosti Němců, o nemožnosti židů utéct do bezpečí. A mimochodem - povšimněte si, že pro nejtragičtější scénu nemusíte použít detailní skoro realistické záběry, že většího účinku dosáhnete zvukem a záběrem na ženu zavazující si šátek a na pokoj, kde vítr provívá záclonami u oken. (06.07.2019)

Útěk, tentokrát ne jako metafora lidského bytí, ale jako bytí samé. Lineární cestu vpřed obohacuje zmatečné (zkuste mít srovnané myšlenky, když o vlásek unikáte smrti) vzpomínání na to, co bylo a domýšlení toho, co by být mohlo. Jak se mění situace obou štvaných, mění se také obsah představ, čím dál hůře rozlišitelných od skutečnosti. Noční můry se vkrádají do bdělého snění. V takových okamžicích jakoby se Němec vzdal dohledu nad kamerou, jež hrdiny aktivně pronásleduje počínaje vyčerpávající úvodní jízdou, a umožnil jí (surrealisticky) zapátrat ve vnitřním světě aktérů. Úniky do minulosti jsou jim ale málo platné. Nacházejí vylidněné město a zavřené dveře. Na nikoho se nemohou dozvonit. Jediná cesta vede vpřed. Přestože opakovaně pronikají do podvědomí postav, nejsou Démanty psychologickým příběhem. Vzpomínky neosvětlují minulost, ale prohlubují přítomné konání, pomáhají nám pochopit, co se právě teď odehrává v hlavách mladíků, nikoliv to, kým byli a jsou. Sjednocení subjektivního a objektivního, reálné a pocitové roviny, které jsou natočeny stejným stylem, nás situuje do stejné pozice, v jaké se nacházejí postavy. Němcův sugestivní průnik do lidského nitra nám umožňuje spoluprožít bez patosu a heroizace, vlastních československým válečným filmům předcházející dekády, sérii hraničních situací, zakusit v extrahované formě úzkost a osamění, které jsou s lidským bytím neodmyslitelně spjaté. Dvojitý konec nabízí nakonec totéž, k čemu se jiné filmy z období války dobírají podstatně déle a krkolomněji: naději i nejistotu. 90% Zajímavé komentáře: Adam Bernau, Zóna, tomtomtoma (02.09.2018)

Mé první setkání s režisérem Janem Němcem nedopadlo zrovna nejlíp. Když si tak čtu v různých komentářích, tak se přiznám musím zcela ztotožnit se všemi, kterým ten film přijde takový prázdný. Schází tu jakýkoli srozumitelný scénář a dějová linie. Hrdinové po většinu času jen putují lesem. A téměř tu chybí dialogy (jsou zde jen takové "výkřiky do tmy" tipu "spíš?", "je mi zima"). Pochybuji, že by v reálu takto vypadal útěk. Za to je tu až přehnaně rádoby poetických (snových) flashbacků, v nichž se však člověk jen těžko orientuje. Hlavně jsem nepochopil vyústění celého snímku. Ve chvíli, kdy se tu objeví sudetští dědkové s puškami (vůbec nechápu, co to bylo za společnost), má člověk pocit, že to nemůže na konci s mladíky dopadnout vůbec dobře. Zvláště když jsou mladíci vyváděni ven z domu a pochodují kolem starců, kteří na ně míří puškami. Celý film ale končí zas oním putováním mladíků v lese. Má to tedy znamenat, že ti dědci byli natolik senilní, že je nechali odejít. Pokud ano, proč na ně do poslední chvíle mířili puškami. Pokud ne, proč takto nejasný konec. Tématika holokaustu je mému srdci hodně blízká, asi i proto jsem chtěl tento snímek vidět. Ale musím říct, že opravdu nevím, co si mám o tom ve finále myslet. Asi nezbývá než konstatovat, že je ten film na mě víc umělecký, než co jsem momentálně schopen absorbovat a pochopit.. (13.02.2017)