Písně z druhého patra

Jak bývá hezkým evropským zvykem, film se tváří dostatečně intelektuálně, nepřístupně a odtažitě. Jenže na rozdíl od ostatních zde se vypisujících nevidím na tomto filmu pranic originálního. Je to typická směska rádobyabsurdních a zdánlivě všeříkajících scének, zlomků smutných příběhů a výkřiků zoufalých existencí. Jenže stejně jako pohled na deprese a výkřiky po čase člověka otupí a pak je nevnímá, stejně člověka otupí i fakt, že celých posledních patnáct let se v Evropě točí neustále stejné povídkovo-zlomkovité trudné filmy o životě, chápání života a lidském údělu... (02.08.2008)

Film - nefilm. Surrealistická, dadaistická, expresionistická nálož, depresivní varieté, Monty Python bez nálady na vtípky, na těžké kocovině z nějaké skandinávské pálenky. Buďto to celé prochrápete, nebo budete mít konverzační téma na tři dny, protože ty stovky symbolů a mnohoznačných dialogů lze analyzovat donekonečna. Básníci v nemocnici, asketi na ulici, Ježíš v popelnici. (21.02.2012)

Rozdrobené "gagy" aktérů i přihlížejících, zrcadlo zákulisí. Není lehké být člověkem ve světě, kterému říkáme ŽIVOT. Život jako opuštěné pódium, cesta - otázka nezodpovězená, věčná. Symbolická paralela bytí, nebýti zavrženi, není zbytí. Sloupávat další a další vrstvu, pod kterou se nachází strohá dimenze, šeď a chlad reality. Zastavený pohyb, zastavený čas, nehybná těla. Lidé jako mátonožné stíny, Robinsoni, kteří tonou, omdlévají ve vlastní mizantropii. Ukazovátko nevšímavosti, lability, pohodlí. Povýšená odevzdanost, obtíže života, zapeklitý boj podpořen jediným možným východiskem - dobrovolným útěkem z vulkánu okolního marasmu, procitnutím z vlastní vyprahlosti. (20.06.2015)

Písně mají být prvním dílem trilogie, Holub třetím. Holuba jsem ale viděl jako prvního. A zatímco většina uživatelů ho podle komentářů vnímá jako slabý odvar Písní, já to mám přesně naopak. Holub byl z mého pohledu plný podobenství a to i podobenství zcela zásadních- o systému, o lidských slabostech, o lidských selháních, o lidské krutosti, o krutosti bílé rasy, o nesmyslných zálibách, o lidském odcizení... V Písních jsem chtěl objevit něco podobného a doufal jsem, že to dostanu v ještě zajímavější podobě. Pro mě to tady ale nebylo. Měl jsem to uřvanější, živější, ale prázdné. (29.01.2017)

Roy Andersson natočil nenásilnou, nepodbízivou moralitu. Film složen z více či méně souvisejících výjevů. Výjevů maximálně pochmurných, ale podobně jako Kafkova díla absurdních a vyvolávajících onen smutný smích. Nedokážu určit, jestli smích soucitu či smích pohrdání, každopádně jde o tu nejúčinnější prevenci proti zmagoření. Kdybych měl brát Písně vážně, neřku-li osobně, asi teď přemýšlím o nejméně bolestivých způsobech sebevraždy. V žádném případě to není zlý, zákeřný film, pouze – přes všechny ty náboženské a polosnové elementy prosakuje obrovský kus pravdy o lidech a o tom, jací jsou. A je to setsakramentsky nepříjemná pravda. Apendix: Můj nejoblíbenější „výjev“? Dav lidí, snad s vědomím blížícího se konce světa, tlačí na jakémsi nádraží za vypětí veškerých sil vozíky přetékající jejich hmotnými statky. Hlavně, aby nic nespadlo. 85% Zajímavé komentáře: Dan9K, Amarcord_1, Deverant, twerp (30.08.2008)