Komisařka

Snad nejnešťastnější století ruských dějin, nedávno minulé století dvacáté, je motivem i východiskem filmu-ohlasu pozdního chruščovovského "oteplení". Občanská válka, která bezprostředně navázala na neméně bolestnou a tragickou velkou válku, v tomto sériovém komplexu vin a propadů individuálních i skupinových, zaujímá jedno z nejtragičtějších míst. Byla to doba, která deformovala charaktery i osobnosti, bylo to nesmlouvavé období dominance nízkých pudů a vysokých, vznešených cílů. Doba nástupu bolševického režimu je zúžena do mikrokosmu typického ruského maloměsta a pluku Rudé armáfy, fakticky vedeného již ne mladou, ale stále atraktivní komisařkou, která nečekaným těhotenstvím v sobě proti své vůli nečekaně objevuje ženu. Chvíle mateřského štěstí, konfrontovaného s rodinnou atmosférou židovského krejčího, který poskytuje proti své vůli těhotné dívce-ženě potřebné zázemí, jsou dočasné. Doba je příliš krvavá, nejistota neúnosně sžíravá, komisařčina touha podílet se na pokračující revoluci nade vše silná. Působivá konfrontace ženství a ideologických schémat vyvolala v době počínající brežněvovské stagnace vůči Askoldovovu filmu vyhrocenou reakci, jež z KOMISAŘKY na dlouhá léta udělala trezorové dílo. Čas však filmu neublížil; chtělo by se dokonce říci, že významně zvýšil jeho atraktivnost, a to nejen pro současného světového filmového diváka. (23.10.2010)

Po pozretí snímku je mi úplne jasné, prečo na tak dlhú dobu skončil v trezore. Stelesňuje všetko to, čo by vtedajšej vládnej a jedinej politickej strane mohlo snáď liezť na nervy... Mám rád, keď sa dej vo filme tvorí aj pomocou rôznych metafor a obrazových symbolov, no všetko treba s mierou a všetko treba mať v rovnováhe. Príbeh bol až moc jednoduchý na to, aby to spolu prinieslo nejakú pridanú hodnotu a nadpriemerný zážitok z filmu. Tiež hlavná postava Klaudie Vavilovovej sa mi zdala málo rozvinutá a hlavne, jej zmena mi prišla až moc okato odrazu, takmer zo dňa na deň, čo sa mi nezdá moc múdre. Úplne tu absentuje pozvoľný a postupný prerod postavy, ktorý by mi prišiel omnoho prirodzenejší. Ale inak spokojnosť, koniec bol pôsobivý. Lepší priemer. 65/100 (17.08.2017)

Komisařka je větší tvrďák než Arnold a Sly dohromady a fakt mě bavil ten její terminátorskej obličej bez známky emocí na začátku filmu. (Žid Jefim Magazinnikov je pak jako mladý John Connor z T2, takový vtipálek, a jeho žena je taková Sarah Connor, věcná a rozumná. Konec srandy) Příběh je bezesporu dobrý, i historické umístění je zajímavé a dobře zvolené, různé drobnosti jsou zvládnuté, celkově velmi podařený film, který mě ale nakonec bohužel vyloženě nenadchnul a podruhé se na to asi hned tak nepodívám. Celkově je to hoodně netypický film, to jsem fakt nečekal, především množství metafor a alegorických scén. Příjemné překvapení. Když je žena těhotná a pak má dítě, tak pro ní velení armádě už holt není priorita:D PS: Konec jsem moc nepochopil, posledních cca 5 minut..nevím nevím.. (28.05.2008)

Příběh ruské komisařky z doby občanské války (1917-22). Je ve vysokém stupni těhotenství, proto se jí velitelé zbaví tím, že ji umístí do početné židovské rodiny kdesi na vesnici. Tam Klaudie porodí syna a s rodinou se sžije. Mezitím ale v SSSR propukají další boje, rudí válčí zejména proti bílým, v celé zemi se šíří teror. Tento z ruských trezorů zachráněný film stojí za vidění. (02.04.2020)

V sovětském filmovém průmyslu byla odvaha nedostatkovým zbožím, jen málokdo si dovolil překročit tabu a zaútočit na posvátné symboly systému. Riziko často představovala pouhá nekonvenčnost ve zpracování povoleného tématu. Pro Alexandra Askoldova znamenala Komisařka hraný debut a zároveň okamžitý konec kariéry. Na uzavřené předpremiéře stranické funkcionáře a cenzory snímek vyděsil a rozzuřil do té míry, že jej nechtěli vložit do trezoru, jak bylo obvyklé, ale okamžitě spálit. Jeho význam a osud se dá v rámci československé kinematografie přirovnat ke snímku Ucho - s tím, že Kachyňovi se přece jen povedlo svoji vinu "odčinit" a byl systémem vzat na milost. Komisařka znamenala tak nestravitelný symbol "zrady" sovětské kinematografie, že patřila k posledním titulům uvolněným do distribuce v období perestrojky. Už předtím mohli diváci vidět např. průhlednou alegorii na stalinismus Pokání Tengize Abuladzeho. Je přitom paradoxní, že kategorické odmítnutí představiteli strany bylo vlastně způsobené pozitivním posunem myšlení sovětské společnosti. V době vrcholného stalinismu konce 30. let by sice snímek narazil na odmínutí zobrazením židovské kultury a připomínkou protižidovských pogromů, stejně jako by vadily odkazy na křesťanské symboly a přítomnost silné náboženské víry židovského řemeslníka. Na druhou stranu by režimu imponovala nesmlouvavost a tvrdost komisařky, její fanatický zápal pro cíle revoluce a upřednostňování ideologie před osobním životem. Její konečné rozhodnutí, které už v 60. letech působí nelidsky, by nejspíš dobová kritika přijala jako čin hodný skutečné revolucionářky. Askoldov se patrně inspiroval osudy Rozalie Zemljačky, která za občanské války působila jako komisařka v bolševické 13. armádě a čistila od bílých Krym. Mimo jiné se nechvalně proslavila postřílením přibližně 7 tisíc zajatců poražené Wrangelovy armády koncem roku 1920. Není moc snímků, ke kterým by stálo za to se vracet do sovětské éry, ale Askoldovův kousek k nim určitě patří. Celkový dojem: 90 %. (27.09.2018)