Když chlapec potká dívku

LFŠ 2009 Prvni díl volné trilogie o setkání chlapce a dívky je debutem nejzajímavějšího z režisérů "cinéma du look" - Leose Caraxe, který z "reklamní poetiky" neobarokních tvůrců přešel k "estetice ošklivosti". Přestože francouzské neobarokní snímky 80. a 90. let se vyznačovaly tím, že nebyly v ničem podobné těm francouzské nové vlny, KDYŽ CHLAPEC POTKÁ DÍVKU navazuje na odkaz Truffauta a Godarda: hrdina Alex Oscar, alter-ego režiséra, "prožívá" milostná vzplanutí a v dalších částech - ZLÁ KREV a MILENCI Z PONT-NEUF - sledujeme jeho stárnutí a osudy, jako tomu bylo u Truffauta v doneilovské pentalogii; začíná žánrovou vějičkou (trestný čin), aby dal vzniknout až existenciálnímu dramatu, ve kterém se rozevírají časové rámce (celý večírek) a odkazuje se na jiné filmy a filmaře, jako tomu bylo u Godarda. Okolní průměrná až vyloženě negativní hodnocení jsou dána festivalovou projekcí a necitlivými jedinci, kteří svou neschopnost naladit se považují za zápor filmu, protože byl dle nich nudný. Představte si kombinaci NIKDO MNE NEMÁ RÁD a U KOCE S DECHEM - a rozhodněte se sami, jestli do něčeho takového chcete jít. Pro mě osobně jeden z vrcholů "filmovky". 10/10 (25.07.2009)

A tak se nám Leosek s Deniskem sjeli kvalitním matrošem a natočili hodně "osobitou" romanci. Caraxova velmi předčasná tvůrčí ejakulace. Bez formy, pouhý slepenec podivných a fakt divně zahraných scén. O dokonalosti vizuálu bych se Snorlax polemizoval, ovšem oči mám a několik vydařených vizuálních záblesků jsem spatřil. A pornografická (nikoliv erotická) scéna je dost mimo. Ovšem v osobitém snímku čtyřiadvacetiletého sebestředného tvůrce se to dá tolerovat. Ještě štěstí, že jsem tento prvotní "filmový experiment" z tvorby Caraxe neviděl jako první, jelikož bych se velmi pravděpodobně k dalším a mnohem kvalitnějším kouskům nedostal. Uff... (28.05.2015)

Tohle ještě není Zlá krev, která už se může pochlubit zcela osobitým stylem, zde je cítit mohutná inspirace Godardem a Resnaisovým Loni v Marienbadu. Ale vizuál je již v Caraxově prvotině zcela dokonalý, nekompromisně oslovující každého diváka s očima. Z filmu mám rozporuplné pocity, některé scény byly výtečné, například erotická scéna provedená pouze v dialogu patří k tomu nejlepšímu, co se v této oblasti dá ve světové kinematografii najít. Bohužel má snímek i svá slabá místa, kdy se mi jeví jako pouhá kopie svých vzorů. (25.01.2015)

Kontrastní černobílá kamera, (kolikrát až otravně) vypiplaná mizanscéna, motiv kostek a Caraxovo alterego Alex, bloudící noční Paříží. Několik scén se mi hrozně líbilo - punkem podkreslené voice-overové nevyznání lásky, které zní skrz domovní mikrofon. Bistro s asijskými automaty (co ty na to, Sofio Coppolo?). Večírek se samými "zajímavými" a "důležitými" lidmi (co ty na to, Fellini?). Znovupřehrání konce, které plně odhaluje jeho tragiku. Když se nestříhá a novovlně nezatemňuje obraz během souvislých scén, tak to na mě i působí. To se ale neděje často, nadšení se pere s otrávením a já jsem ve výsledku zmatená. (Cinematik 2012) (13.09.2012)

Debutující verše třiadvacetiletého Leose Caraxe. Někdo jej srovnával s Rimbaudem, pro další je on a tajemný Denis Lavant jedna alter ego postava, natolik poutavá, subjektivní a niterná, navíc v kouzelném snovém obalu tentokrát černobílých kompozic a náladových tahů štětců a strun srdečních barev, tónů, pocitů a myšlenek, vzpomínek a obrazců z dětství a buřičské ztracenosti jednoho mladíka v jedné životní etapě. Carax poprvé. Oblíbenec. (26.07.2009)