Im Nebel
V tumane
In the Fog
V hmle
In the Fog
In the Fog
Režie:
Sergej LoznicaScénář:
Sergej LoznicaKamera:
Oleg MutuHrají:
Vladimir Svirskij, Vladislav Abašin, Sergei Kolesov, Julija Pěresild, Naděžda Markina, Vlad Ivanov, Boris Kamorzin, Timofej Tribuncev, Kirill Petrov (více)Obsahy(1)
Je rok 1942. Území na západních hranicích SSSR je obsazeno nacistickou armádou, krutě potlačující jakýkoliv odpor. Skupinka původců sabotáže vlaku je bez milosti popravena, jen jednoho muže nechají naživu a propustí ho. Sušenja ví, že tím dostal pečeť zrádce a že nikoho nepřesvědčí o své nevině. Sergej Loznica točil víc než deset let vynikající dokumenty a jeho první hraný film Moje štěstí působil pesimismem svého pohledu před dvěma lety v Cannes jako rána pěstí mezi oči. Inspiraci pro druhý hraný film našel v próze běloruského spisovatele Vasila Bykova, líčící trestnou výpravu dvou partyzánů, pověřených likvidací domnělého zrádce. Peripetie výpravy, převážně se odehrávající v lese, postupně odhalují charaktery všech tří postav, z nichž jako jediný morálně pevný člověk vychází Sušenja, fatalisticky přijímající svůj osud. Velkou zásluhu o důstojnou působivost tohoto válečného dramatu bez jediné bitvy mají kameraman Oleg Mutu a představitel Sušenji Vladimir Svirski. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (2)
Recenze (36)
Film, který se snaží působit tak autenticky, realisticky a existenciálně, že nemá žádný soundtrack a za za dvě hodiny v něm neuslyšíte jedinou doprovodnou skladbu podkreslující dění. Film s tak pomalou atmosférou, že v dialozích následuje po každé větě minimálně vteřinové ticho symbolizující dramatickou pauzu / sitcomový prostor pro váš smích (nehodící škrtněte). Pětina novinářů z projekce pro press do třiceti minut odešla a ani se jim nedivím; vidět další neoriginální výpověď o životě obyčejných lidí během války nebylo zrovna nejzajímavější. Naprosto sice chápu, co tímto filmem pan režisér zamýšlel, ale sledovat ho bylo asi stejně tak zábavné jako si prožít druhou světovou přímo v Sovětském svazu. Což byl ostatně možná i záměr. [47th Karlovy Vary International Film Festival] ()
Tady něco visí ve vzduchu, a není to smrt ani utrpení. Na tomto snímku mi nevoní především ruský k smrti nudící styl střihu a vyprávění. Scény, kde na sebe protagonisté mlčky zírají, jsou střídány pouze okamžiky, kdy s někým bojují. Nevím, ale doufám, že ruský film má na víc než na napůl polykané dialogy a ohlušující přestřelky... [KVIFF 2012] ()
[47. MFF KV] Filmy z období 2. Světové války pro mě byly vždy zajímavým tématem, a tak se v mém festivalovém hledáčku tento film nemohl ztratit. Koprodukční drama z Německo – Sovětského pohraničí roku 1942 ve zjevně nekomerčním provedení, bylo pozváním do kina, které se neodmítá. Děj je vyprávěn v téměř minimalistickém pojetí. Sledujeme osud 3 vojáků (partyzánů), přičemž se zároveň retrospektivně vracíme do jejich blízké minulosti, která je svedla dohromady. Patrná je snaha o detail a realističnost. Moc se nemluví ani nebojuje. To vše ve výsledku klade mimořádné nároky na herce, kteří se s touto výzvou dokázali popasovat jen z části. V celém příběhu, takto vyprávěném, silně postrádám větší psychologickou hloubku postav. Když bych to shrnul. Autorům nelze upřít originální a odvážné pojetí jinak tradičních témat, ale v některých důležitých detailech zůstali jen na půli cesty k dokonalosti. A ten závěrečný dlouho očekávaný výstřel z mlhy přišel tak trochu zbytečně. Rozpačité zakončení. 58% ()
Tyhle cesty lesem, kolik jich už bylo. Těch, které mají přes dvě hodiny, mluví se v nich hodně uvážlivě na pozadí válečného konfliktu a moc často se nestříhá jste už asi za svůj život pár viděli. A při konečném součtu nikdy moc nevybočují, neždímají vaše emoce a intelekt nechávají jen tak klouzat, pro jistotu na automatiku. Festivalový standard. ()
Tady se sešla spousta pozitiv. Předně tu byl dobrý námět, který nevtíravě ukázal další z temných válečných stránek. Za pozornost stojí i výborná kamera a konečně zadařilo se i herecky. Jenže režisér, který by to všechno dokázal splácat do úhledné koule, ten tu bohužel chyběl. Nemám nic proti procházkám lesem, během nichž se probírá co bylo, je a bude, ale tenhle špacír byl až příliš dlouhý, vysvětlující minipříběhy jednotlivých aktérů dostaly málo prostoru a na souvislejší dialogy tu člověk taky moc často nenarazí. A přitom stačilo tak málo, aby byl film zábavnější. Tak třeba příště. 50% ()
Galerie (62)
Zajímavosti (3)
- Tíživost morálního dilematu, které nenabízí jednoznačné východisko, připomíná poetiku filmů Andreje Tarkovského. K němu má Loznica blízko i nestandardním zacházením se zvukem a především meditativním tempem záběrů. (Zdroj: Letní filmová škola)
- Scénář svého druhého hraného snímku mohl Loznica realizovat až deset let po jeho faktickém vzniku. Válečné téma, o které se opírá, totiž renomovanému dokumentaristovi všichni rozmlouvali. Kdykoli se o něm před producenty zmínil, vyslechl si, že o válce bylo za oněch sedmdesát let natočeno všechno, a co on k tomu může dodat? Ve svém magicky kontemplativním ponoru do duše člověka, jenž se ocitl mezi dvěma rovnocennými zly, ovšem Loznica dokazuje, že válečné téma vyčerpáno zdaleka není. (Zdroj: Letní filmová škola)
Reklama