Saló aneb 120 dnů sodomy

Saló, aneb 120 dnů sodomy je film, který nedokážu k ničemu přirovnat. Nikdy jsem nic takového neviděl a trochu i doufám, že neuvidím. Vůbec se nedivím, že něco takového neprošlo cenzurou. Určitou míru cenzury tento film určitě potřebuje. Pokud se s ním setká náhodný divák, který neví, co má čekat, je dost možné, že se mu zvedne žaloudek a film nedokouká. Odhaduji, že určitě víc jak půlka náhodných diváků by nebyla schotná resp. ochotná film shlédnout do konce. Určitě se nejedná o film erotický nebo dokonce pornografický, jak se občas milně uvádí. Sexuální vzrušení diváka je vyloučeno. Jediné, co člověk cítí, je lítost, opovržení a odpor. Na tom je film postaven. Když jsem film dokoukal, byl jsem otřesen a chtěl ho hned hodit do odpadu. Ačkoli je prvotní dojem tak strašný, že člověku nedovolí se soustředit na nic jinýho, po nějakém čase přemýšlení jsem v těch obrazech hrůzy začal poznávat i nějakou myšlenku, ve které je schovaná vyšší hodnota nebo chcete li hlubší režijní záměr. Režisér se snaží vzbudit v divákovi co největší odpor ke zvráceným hodnotám člověka a společnosti. Za tímto účelem kumuluje dohromady všemožné formy zla do malého uzavřeného prostoru. Takto silná kumulace je v běžném světě nemožná. Proto Pasolini vytváří společenský mikrosvět, ve kterém je možné všechno. Setkáváme se tu tak s bestiální bezcitností spojenou se sexuální perverzí, s pohrdáním lidského života, popřením lidských svobod a lidské důstojnosti, znásilňováním, psychickým trýzněním, mučením a vražděním, s lidskou lhostejností. Dalo by se jmenovat ještě mnoho dalšího. Vše je zastřešeno diktaturní vládou fašistického režimu čtyř libertinů, kteří ztělesňují všechny výše jmenované modely chování a staví z nich zákony. Jejich zákony, které zároveň přísně trestají jakékoli projevy lidskosti svých poddaných otroků. Hodnoty jako víra, láska, manželství jsou zesměšňovány. Vše je činěno pod rouškou zdánlivé intelektuality a nadřazenosti, která si klade „větší“ cíle než může být lidskost. Tento mikrosvět koncentrovaného zla ukazuje režisér, aby k němu vzbudil odpor a byl odmítnut se všemi jednotlivostmi spojujícími celek. I přes tuto pozitivní režijní snahu usuzuji, že film překročil určité hranice, které jako divák snesu. Kolikrát by stačilo třeba naznačit. Proč se já sám musím cítit trapně jen proto, že to sleduju? Když se režisér vyvaroval záběru pohlavního styku, nemohl se vyvarovat i jiných věcí? Proč musím opakovaně sledovat, jak se tam ládujou hovnama? V knize 1001 FILMŮ KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE, jsem četl, že Pasolini tvrdil o scénce kdy je dívka přinucena sníst výkaly, že jde o metaforu konzumního kapitalismu a nechutné potravy, kterou produkuje. U Pasoliniho, věrného myšlenkám marxismu, by se tomu dalo věřit. Jen tu metaforu v tom asi viděl pouze on sám. Dost možná bychom se ještě pár zajímavostí o filmu dozvěděli, kdyby nebyl režisér brzy po natočení filmu brutálně zavražděn. 120 dnů sodomy už asi navždy zůstane kontroverzním dílem, ale své silné místo v historii kinematografie má oprávněně. Jeho šokující obraz totiž není prvoplánový záměr, ačkoli to tak na první pohled může vypadat. 70% (26.11.2010) (méně) (více)

Pro všechny, kteří toto velkolepé dílo evropského filmu hodili do odpadu, mám jen útrpný úsměv. Vy, kteří chcete Pasoliniho "za tu úchylárnu" vraždit či kastrovat, nevidíte, jak jste politováníhodní? Máte pravdu: je to hnus. Ale proč? Protože zlo je hnus a tuto prostou věc nikdo jiný neukázal tak bezohledně jako Pasolini. Hromady mrtvol ve zprávách vás nechávají v klidu, obdivujete komerční cetku kanibala Hanibala, ale nad umělecky mimořádně vyvedeným a morálně burcujícím filmem rozhořčeně omdlíváte a chcete lynčovat tvůrce. Jste hlupáci. Ale je to chyba tvůrce - měl předem vyslovit zákaz pouštět tento film negramotným lidem. Kdo jiný než Pasolini tímto dílem usvědčil poživačný estetismus, do zvráceného extrému dovedeného u opěvovaného markýze de Sade, z prázdné nabubřelosti? Kdo jiný kdy tak jasně ukázal, že "božský markýz" je sice kulturně zajímavým úkazem, ale jinak obyčejný zmrd? Než o de Sade tady vůbec nejde. Jak se přede mnou snaží do vašich tupých hlav nacpat už Radek99, jde o fašismus. A Musoliniho fašismus i Hitlerův nacismus měly s "desadismem" něco podstatně společného: charakter tupého zla, které se tváří honosně a rafinovaně, ale při tom je jen hloupou prázdnou bublinou. Už prolog filmu - lovení obětí a jejich uvítání - mnou dosti zalomcoval. Soudce, kněz a jakýsi aristokrat se chtějí konečně jednou pořádně pobavit. Mají k tomu soukromou armádu. Jak si zkrátka nějaká skupinka držící moc může projíždět zemí a brát si pro svou potřebu, koho chce. Obrazově, scénicky či já nevím jak, je to vyvedeno způsobem, že ten politický symbolismus z toho úplně sálá. Pak následuje předlouhá střední ("estétská") část, v jejímž průběhu diváci postupně opouštějí kino. Upřímně řečeno: čekal jsem tvrdší porno. Co jsem však nečekal, byla mimořádně rafinovaná propracovanost a jakási napjatost estetického vyznění toho všeho. Je možno tam vidět mnoho věcí: Nenapadlo vás třeba, proč ta záhadná klavíristka, která tam ty hrůzy denně doprovází krásnou hudbou, ačkoli evidentně nesympatizuje s tyrany, nakonec spáchá sebevraždu? (Abych se nechlubil - taky nevím proč.) Pokud jde o pojídání hoven, všimli jste si, co je při tom slyšet? Je tam puštěné rádio a v něm právě hovoří Vůdce Adolf Hitler o frontové situaci v Africe, v souvislosti s čímž proslovuje něco o nutnosti zbudovat Nového Člověka. Tohle tam tedy zní a u toho všichni pojídají sračky. Takže mají ústy i ušima totéž. Vy, kteří pamatujete komunismus - nevybavujete si, že celý národ byl 40 let nucen žrát sračky svých vládců (a většina to také ochotně dělala)? Je to zkrátka celé o totalitě a zvůli Že to předvedl na úchylné desadistické fresce, je prostě skvělý nápad. Všechno, co se tam děje, ukazuje situaci mnoha lidí, kteří jsou několika málo vládci totálně zbaveni čehokoli, co by mohlo být nazváno vlastním soukromím Nejde jen o to, že jsou neoprávněně vězněni, zneužíváni a mučeni, ba zotročeni; všechno, o čem člověk může říci: já, moje - to všechno je vyvlastněno. Jsou zbaveni vlastní intimity Nejdřív jsou definováni jako pouhý majetek, jen "kusy" (hůř než otroci) a následně mučitelé inscenují "svatbu" dvou z nich. Ale není třeba pracně hledat symbolické narážky: vždyť autor už názvem (Salo - viz komentář Radek99) jasně pověděl, o čem to je, co film ve skutečnosti zobrazuje. I když... některé motivy jdou hlouběji a mohou být chápány jako extrémní pohled na masovou společenskou konformitu vůbec. Využil k tomu profláknutý, velice specificky stylizovaný motiv (de)sadistického estétského požitkářství - jak se však ukazuje, negramotný divák, který zná jen béčkové porno, si s tímto motivem neví rady. No ale až posud dobrý. Jenomže pak přijde epilog. Začíná vlastně už tou sekvencí, jak tam jeden z tyranů běhá od jednoho k druhému a dovídá se o stále dalších "proviněních" - každý si chce zachránit svou kůži a tak žaluje na ostatní. Ale co je to za viny? Někdo má schovanou fotografii, dvě holky se spolu tajně miliskují,... prostě porobeným nepatří ani jejich duše, nepatří sami sobě. Chtějí si tajně uhájit aspoň ostrůvek sebe, intimity, sdílení - a to je největší provinění, kterým se odsuzují k záhubě - jen ti, kteří bez jakékoli výhrady přijmout svůj statut majetku, mohou doufat v přežívání. Vrcholnou, mimořádně silnou scénou (nedivil bych se, kdyby celý film byl natočen jen kvůli ní) je moment, kdy tyran při tom odhalování provinilců načapá jednoho mladíka s černošskou služkou v posteli - byli tajnými milenci. Ten kluk se totiž nepodrobí a postaví se na odpor - jeho zběsile odhodlané oči a zdvižená pěst (přičemž je nahý) jsou jediným projevem svobody, se kterým se mezi zajatci setkáváme. Ta pěst je tady skutečně "jako pěst na oko", najednou úplně jiné sdělení. A působí nejen na diváka - tyran se zalekne. Jediný moment, kdy je některý z nich vyveden z míry. Samozřejmě to nemá žádný dopad - tyran je ozbrojen a tak mladíka prostě zastřelí (něco jiného ostatně zavražděný sotva mohl očekávat). Ten "obraz" mladíka s pěstí mi mimochodem připomněl, že Pasolini byl komunista - ta plakátová burcující estetika v tom byla jasná. No a potom závěr. Nemusím ho popisovat. Říkal jsem si: konečně si užiju nějaké pořádné sexuálně sadistické úchylárny. A tak jsem si užíval. Zkoprnělý hrůzou jsem chtěl utéct někam daleko. Co se tam děje a jak je to technicky natočeno, aby to vyvolalo v divákovi co největší efekt - opravdu masakr. Tady už nejde o film. tohle všechno se děje a já jen přihlížím. "Ne, tohle jsem přece nechtěl..." hájil jsem se zoufale. Když ta živá hrůza skončila a já konečně zíral do černé obrazovky, bylo mi špatně a myslel jsem si, že už nikdy nemohu žádný film vidět. (A to jsem od začátku věděl do čeho jdu.) Žádný jiný film mnou nikdy tak neotřásl. (27.02.2011) (méně) (více)