Evangelium sv. Matouše

Biblické téma vzrušuje snad každého evropského člověka bez ohledu na jeho světonázorovou orientaci. Všudypřítomnost křesťanské symboliky povznesené ve svém působení nad věk a výchovu je v našem životě totiž neoddiskutovatelná. Velký Ital pojal toto téma po svém a velmi osobitě. Evangelium svatého Matouše - mimo kanonizovaná novozákonní evangelia existuje celá řada apokryfních - má zřejmě nejblíže k prvotní zvěsti nejstarších křesťanských obcí ještě hluboko ve vnitrojudaistické periodě počáteční fáze této víry. Sociální náboj, který je s neobvyklou silou v Ježíšově legendami líčeném životě obsažen, je i východiskem Pasoliniho pojetí. Zdánlivě statický běh filmu jen zdůrazňuje závažnost zvěsti i tématu. Právě proto scénář co nejvíce cituje originální text. Vším, zvoleným tempem, kamerou, která věnue stejnou pozornost krajině i hrdinům, i volbou postupně se rýsující skupiny pasoliniovských herců, vzniká obraz aktivního, hybného křesťanství, které si beze zbytku zachovává vášnivost sociálního apelu a vůli pomáhat činně poníženým a uraženým. Obraz živý i dnes svou provokující touhou a svou neuhasitelnou žízní po pozitivním dosažitelném činu. (12.09.2007)

Krajina je nádherná, prostředí vypadá skoro autenticky a vlastně i ta černobílá kamera tomu docela sluší. Nic to nemění na tom, že je to snímek velmi zdlouhavý a že si myslím, že jsou lepší díla, která se věnují Ježíšovu osudu. Osobně stavím "Umučení Krista" mnohem výše než tohle dílo, které se snaží jít hlouběji. (19.05.2015)

65% - Tento film je zajímavým pokusem o přenesení textu Bible na filmové plátno. Mám s ním jeden zásadní problém: Omezuje představivost. Člověk si při četbě nejen Matoušova evangelia vytvoří představu imaginárního filmu s ideálním hereckým obsazením, nekonečnou minutáží a neuvěřitelnými efekty. Od filmu pak naivně čeká důstojnou konkurenci, jakési zpestření své vlastní vize... a občas se nedočká. To je však problém u všech filmových adaptací knih. Mnohem větším problémem mi zde byla hudba. Ta je tu STRAŠNĚ nápadná, protože vizuální stránkou (díky Pasoliniho očividnému rozhodnutí bahnit se ve statických záběrech na detail a jejich věčném opakování) film na příliš dlouho nezaujme. Na samotné hudbě tu závisí tedy všechno: Forma, dynamika, práce s napětím... Autoři podle mě nabyli dojmu, že se o větší uměleckost celku postará, když ho na náhodných místech podbarví m.j. Bachovými Matoušovými pašijemi. Nápad zajímavý, ale provedený velmi prvoplánově a se silným zápachem kalkulu. Pasolini si zde zahrál na nešťastného DJe s hudbou, jíž podbarvoval slova, a úplně zapomněl, že tato hudba je ANTI-slovo, že sama o sobě obsahuje příliš mnoho vlastní formy, vlastního sdělení a vlastních symbolů , než aby mohla sloužit jako jakýsi zvukový koberec, který když nepasuje do místnosti, jednoduše se ustřihne, a nebo naopak nastaví kouskem z téhož materiálu. Místo spolupráce hudby s obrazem se zde konal jejich vzájemný duel, kdy jedno znásilňovalo druhé. Bach tady v mých očích zvítězil nad Pasolinim (který chtěl využít jeho umění k vlastnímu prospěchu) a odhalil skutečnost, že chce-li někdo přesvědčivě používat klasiku ve filmu, musí k ní mít úctu a pochopení. Pak, pokud to bude umět, mu začne klasika fungovat i jako filmová hudba. Můj vkus mi zkrátka zase jednou zabránil v hlubším prožitku. Škoda, třeba z toho vyrostu ;o) (06.11.2007)

Další Pasoliniho skvělý film. Pro neznalce, či povrchní znalce bible, jako jsem já, i velmi poučné. Troufám si tvrdit, že film trochu poupravil, či snad upřesnil můj pohled na věc, o které pojednává. Ale můj ateismus asi ještě upevnil, zda-li je to možné. Jeden z nejlepších Pasoliniho filmů....hudba, kamera, scénář, režie....vynikající a ojedinělé. (09.06.2008)