Náruživost

Bergman se obvykle ve svých filmech zabývá vztahy mezi lidmi, na jejichž základě profiluje osobnosti postav. Zde je tomu naopak. Analyzuje do hloubky charaktery a poté je zanechá vzájemné konfrontaci. Dalo by se říct, že téměř(!) povídkovsky projíždí jednu postavu podruhé, nahlíží do jejího života a zkoumá ji. Zjišťujeme, že všechny žijí alespoň trochu ve lži, před ostatními jsou pokrytečtí a překrucují svoji minulost. Do toho občas prostřihne nerušivé promluvy samotných herců o své roli, motivaci - vcelku věcně ji vykreslují. Bohužel oněch známých silných vztahových momentů je zde pomálu, potěší krátké epizodky jako ta se psem.__Vychutnejte si složení Bergman-Nykvist-Sydow-Josephson-Ullmann-Andersson, nic lepšího se vám v jednom filmu nesejde! (15.08.2006)

Z ostrovnej trilógie (Hodina vlkov, Hanba) je práve posledná Náruživosť najmenej záživnou snímkou, aj keď mu citový prepletenec nijako neuškodil. Bergmann zase vsádza na ženské vnútro a vynára z neho tie najintímnejšie kúsky tvoriaci rámec dokonalej ľudskej bytosti. Ktorými ale hlavní protagonisti z pohľadu kritického okolia rozhodne nie sú. Zaujímavá polemika a koniec koncov, Bergmannove subjektívne teórie sú mnohokrát práve mojou krvnou skupinou. 70% (17.04.2010)

84% - Opět... Opět Bergmanovské moudro, opět výtečná studie postav, opět skvělé výkony čtyř autorových dvorních hereckých hvězd, opět Nykvistovy úžasné záběry, opět absence hudby s výjimkou v pozadí znějícího Bacha, opět opět opět... Kdyby to byl můj první Bergman, asi by plný počet tomuto filmu neunikl. Takto jsem bohužel místy cítil svou vlastní ironii, vždy, když nějaká postava opakovaně pronáší dlouhý a chytrý monolog, jakoby přebírala Nobelovu cenu... Passion je rozhodně skvělý film, ale fanouška Bergmana překvapí pouze interaktivními hereckými zpovědmi a magickými kontrasty v podobě Anniných snů... Když to tak po sobě čtu, je mi fakt líto, že jsem tu pátou hvězdu nedal. Měnit to ale nebudu! (05.11.2006)

Pět * spíš kvůli neskutečné kameře a dokonalé formě. Ta tam je NUTNOST vrcholných Bergmanů. Ale copak jsme tu na závodišti, ptá se to hned ve mně??? Každopádně mi u dřívějších Bergmanů nebývala dlouhá chvíle (snad je to redukcí, možná je jejím důsledkem i jistý nedostatek); nechyběly mi u nich ani expresionisticko/naturalistické gradace pomocí zachycení vraždění. V tom mi to evokuje úpadkového Triera. Poprvé jsem si uvědomil, kolik si Dogma95 z Bergmana tohoto stylu vzalo. (29.05.2022)

„Cítím, že mezi námi vyrůstá zeď. Jsem před tou zdí, odloučil jsem se.“  Nejdřív mě dostalo, že Bergmanův film 60. let je nezvykle barevný! A pak mě dostával celý film a obzvlášť fascinující výkon Maxe von Sydowa, který dokáže plnokrevně dotvořit vnitřní psychologii své postavy v často minimalisticky pojatých scénách i pouhými výrazy tváře. Však mu Bergman naštěstí opět dává velkou příležitost a v mozaice scén dávno po zásadních událostech nám představuje postavu Andrease v různých podobách: coby architekta pracujícího na projektech v kanceláři i v manuálních pracích kolem své domu. Coby muže v pohasínajícím vztahu s manželkou, dočasně intimním sblížení s další příbuznou, poznáváme jeho soucitnost (ve vztahu k pejskovi), ale později i chvíli vyhoření. Jako nenápadný, ale pocitově zásadní vnímám sled scén s vedlejší figurkou fotografa, jehož dialogy s Andreasem směřují od focení „povrchového“ vnějšku s pronikutním do nitra Andrease, jenž se současně snaží naplno utéct z přízraků své minulosti. Buď jsem si už na Bergmanův styl komorních dramat plně zvykl nebo mistr tady trochu povolil, ale až na chvilkové závany tísně jsem se tentokrát necítil přehnaně depresivně, než především obohacen netuctově rozehraným psychologickým dramatem několika postav. Částečně mi nesedly metafilmové vsuvky s herci vyprávějícími o svých postavách, přesněji jejich zařazení v danou chvíli, kdy nevytváří přímou kontinuitu s dalšími scénami (nápad je to sám o sobě zajímavý). Ale není nakonec celý film s často dlouhými dialogy, přehovory postav či psanými útržky takovou menší psychologickou mozaikou? [90%] (12.05.2023)