Intimní osvětlení

Úžasný střípek odehrávající se v minimálním časovém prostoru, kde absence zásadní dějové linky není vůbec na škodu. Scéna s přehazováním kuřecích stehen se všemi doprovodnými projevy (záchvat smíchu Věry Křesadlové), to není film, to je život. Stejně tak závěrečná symbolická scéna s vaječným koňakem povyšuje tenhle film do nadprůměru. (18.06.2012)

Soustředil-li se Passer ve vnějším zkoumání postavy nejprve na její tvář, která pro něj byla oknem do duše, Forman tvář od celku nikdy neodděloval; vlastně se ani do duše dívat nechtěl. Daleko víc než Passer hledal příběh v situacích pokud možno co nejobyčejnějších, banálních, nedramatických a teprve pak do něj vpravoval člověka. Passer napřed skrz tváře pronikal do figury, přilnul k ní a pod vlivem emoce mu začaly vyvstávat obrysy možného příběhu. Přestože nebyl schopen postavy zesměšňovat břitkou bezohledností, natož je urážet, ocitají se v situacích přinejmenším ztrapňujících, kdy se prozrazuje jejich špatná stránka, slabost či omezenost. Passer jim ani ve své laskavosti nic neusnadnil a nechal je napospas sobě samým. (24.01.2010)

Miluju divné filmy, které navenek působí, jako by byly o hovně, ale uvnitř mě pohladí po duši a zasytí mé hladové oko. Intimní osvětlení určitě takovým snímkem je. Zaujala mne jeho autentičnost a vynikajícím způsobem zachycená atmosféra všedního života, kdy se s hlavními hrdiny jednoduše musíte ztotožnit. Pověstnou šlehačku na dortu tvoří dokonale vypointované humorné situace, kterých zde je sice poskrovnu, ale to je ta nejmenší chyba. Intimní osvětlení ve vás nevyvolá salvy smíchu, ani depresi, ale spíše lehký úsměv na tváři a dobrý pocit z toho, že i u nás se kdysi točily dobré filmy. (25.09.2008)

-"Smutek, ten je všade stejnej." Já nevím, já jsem asi moc velký elitář na to, aby mi tyhle filmy o "obyčejném životě" a "lidské povaze" něco řekly. Intimní osvětlení jsem poprvé viděla před nějakými deseti lety jako nevzdělaný teenager a tedy jsem si z něj odnesla pouze dojem, že jsou tam na sebe všichni strašně hnusní, pořád si na něco a na sebe navzájem stěžují a při sebemenším náznaku konfliktu i před cizími lidmi začnou vytahovat urážky a kostlivce ze skříně. (Což je tedy hřích mnoha filmů, které se celé odehrávají během krátkého časového úseku, a ani nemusí jít přímo o tady tu specifickou odnož nové vlny.) Teď jsem o něco starší a filmově vzdělanější, ale nevidím tam o moc víc. V podstatě to na mě funguje jako injekce negativity přímo do krevního oběhu (podobně jako Lásky jedné plavovlásky nebo Hoří má panenko) - zkazí mi to náladu a funguje to jako inhibitor kreativního myšlení. A není nic, čím by byl tenhle temný mrak vykoupen nebo vyvážen, prostě jen hodina a čtvrt dobrovolného utrpení, po kterém nenásleduje katarze, nýbrž jen vtíravý pocit, že stojím po kolena v bahně. (Jo a ne že by z toho muži vycházeli nějak skvěle, ale všechny ženy jsou tam vykreslené jenom jako hloupé či vyloženě krávy, což taky ničemu nepřidá.) (28.03.2019)

Obecně mám trochu problém s filmy, které byly natočeny dle scénáře Jaroslava Papouška, protože jsou takřka o ničem a málokdy na nich vidím něco kouzelného. Ale v případě Intimního osvětlení jsem byl vcelku mile překvapen. Snesitelná civilnost snímku a několik scén k zasmání (včetně milého konce) povyšují film v mých očích do 4* kategorie. "Dědo, cis!" - "Kde?" - "Tam, kde si hrál to cé." - "Jo!" (15.01.2011)