Persona

Krásná černobílá fotografie s brilantním surrealistickým/abstraktním prologem, ke které se nabízí obrovské množství výkladů, jenž sám Ingmar s přehledem mete ze stolu, jako všechny ostatní interpretace jeho složitých děl. Načrtnutí počátku krize, její jádro a závěrečná katarze s chytrou pointou disponuje přes složitou mozaikovitou formu jasnou a přehlednou dějovou linkou, která může pro někoho znamenat intelektuální orgasmus a pro druhého formálně dokonalý a únavný stereotyp. „Bergman je nuda vole!“ prohlásil jeden uznávaný pedagog na večírku jedné nejmenované katedry. V tomhle případě to není buranství, provokace ani "dělnický postoj", ale holý fakt... (07.07.2005)

V Personě se Bergmann dostal ještě dále, nebo možná ještě hlouběji pod povrch než jindy. Dějová linie filmu je zde vlastně téměř nedůležitá, film Persona je totiž vlastně obraz, respektive popis dvou osobností a jednotlivé scény slouží jen k prohloubení jejich charakterů. V počátku je sestřička Almy bodrá, téměř jednoduchá žena, zatímco herečka Elisabeth je komplikovaná až příliš. Za dobu pěče se charaktery obou postav střetnou a začnou se tak nějak míchat, přičemž postupně se již divák nemůže být jistý, jaká která z nich vlastně je, protože jejich vzájemné působení počáteční rozložení osobností značně mění. Něco takového rozhodně není jednoduché vyjádřit, obzvlášť když jedna z postav nemluví. Bergman to ovšem zvládá s přehledem, přičemž fo filmu promlouvají fascinující koláže, vyjadřující nejspíše tok podvědomí režiséra. Po všech stránkách perfektně zvládnutý film, jenž bohužel nezanechá tak silný dojem jako jiná díla tohoto autora. (25.11.2010)

2) Fascinujúca komorná psychologická štúdia Ingmara Bergmana so strhujúcimi hereckými výkomni Bibi Andersson a Liv Ullmann (je dosť ťažké odhadnúť, ktorá z herečiek mala ťažšiu úlohu - či takmer po celý film mlčiaca Liv alebo neustále rozprávajúca Bibi). Pôsobivá symbolika narúša príbeh, v ktorom sa stierajú hranice medzi obomi postavami do vyštylizovaného psychoteroru, kde nie je jasné, kto pomáha komu nájsť životnú rovnováhu. Vrcholom je záverečná dvojscéna najprv z pohľadu Elisabeth (Liv) a potom z pohľadu Almy (Bibi), kde sa hranice definitívne strácajú. (30.06.2005)

Pro začátek musím poznamenat, že i když mám zmatek v hlavě, nějakým záhadným způsobem se mi to líbilo. Každopádně zvláštní a zajímavé. Leč těžko říct jestli plně pochopené. Jsem si jistý, že mi to zásadní z Persony proplulo mezi prsty. Netroufám si tvrdit, že existencionalismu, o který tu nejspíše šlo, příliš rozumím. A tak nebudu hodnotit, jestli by s Bergmanem souhlasil Sartre. Jestli filozofický podtext měl smysl či nikoliv. Přiznávám, že si nejsem jistý ani obsahem ani formou. Nejsem si v tomto případě jistý vůbec ničím, mimo jediné věci. Film jsem sledoval jedním dechem, a to i přesto, že Persona nevyvolala odpovědi, ale otázky. Copak nám chtěl autor sdělit? Byly na plátně dvě ženy nebo jedna? Šlo o fakt, fikci, halucinaci nebo jen sen? Míchá se to páté přes deváté, ale funguje to. Tak to tedy vzdávám, odpovědí se stejně nedočkám. Už v tom dávno nehledám vyšší pravdu, nemá to smysl. Je to příběh, který plně chápe jen Bergman sám… (31.08.2007)

Tenhle film mi opravdu ukázal pravý význam slova génius - když někdo se snaží přenést emoce (u tohoto snímku hlavně ty negativní) z plátna na diváka. A i když to divákovi (mně) není příjemné a občas nechápe, co tam dělají ty prostřihy (tipl bych si, že to má co dělat s tou atmosférou, většinou tam taky nebyly příjemné věci, například velký pavouk, ale to je jen můj odhad, nejsem filmový teoretik, tak fakt nevím) tak stejně vás to pohltí a nepustí až do konce. Bergman tohle očividně uměl a taky měl vkus na skvělé herečky - Bibi i Liv byly famózní. Pokud bych vám měl doporučit jen jednu věc předtím, že se rozhodnete zhlédnout tento film, bylo by to asi tohle - připravte si pevné nervy a hoďte se do klidu. A tím myslím doopravdy, protože věřím, že na hodně slabé povahy by tento film mohl mít až destruktivní účinky. 80 %. (04.11.2012)