poster

Sólo

  • anglický

    Solo

Dokumentární / Hudební / Životopisný

Česko / Francie / Argentina / Rakousko, 2019, 84 min

Režie:

Artemio Benki

Scénář:

Artemio Benki
(další profese)

Komentáře uživatelů k filmu (2)

  • Matty
    ****

    Strach a úzkost dvaatřicetiletého klavírního virtuóza v dokumentárním portrétu s parametry festivalového dramatu. Artemio Benki nevysvětluje. Kontext nedoplňuje. O předání určité emoce nebo vystižení atmosféry prostředí mu jde víc než o fakta. To potřebné se nicméně dříve či později dozvíme. Perino se léčí již třetím rokem, sedmkrát se pokusil předávkovat, trpí kromě silné deprese také agorafobií, panickými atakami a zřejmě i schizofrenií. Podstatnější než jeho přesná diagnóza je ovšem to, co mu pomáhá, neboť Sólo vypráví především o návratu do reality a strachu z tohoto návratu. Perinovi jej pomáhá překonávat hudba. Díky ní a skrze ni ožívá. Pomocí hudby přijímá a vyjadřuje svou samotu a současně se zklidňuje, když svou nervozitu proměňuje v pohyb prstů po klaviatuře. Proto není pouhým poetickým obratem, když hru na klavír v jedné scéně označí za fyziologickou potřebu. Velmi zřetelně vnímáme, že bez hraní by opravdu nemusel přežít. Benki zároveň nenabízí klišovitou ódu na geniálního umělce a osvobozující moc hudby. Hudba pomáhá, ale neléčí. Protagonista pak po celou dobu připomíná křehkou, možná párkrát slepenou, ale zatím nerozbitou vázu z příběhu, který slyšíme hned v úvodu. Strach ze změny, svobody a lidí slábne a sílí (a podle toho se proměňuje hloubka ostrosti - když je na tom Perino zle, stejně jako on nevnímáme jeho okolí, v lepších chvílích s ostatními interaguje více a pozadí není rozostřené), ale nikdy zcela neodeznívá. Protože ani mimořádně nadaný umělec nikdy neslevuje z vysokých nároků na sebe, díky/kvůli nímž jednak dosahuje dokonalosti, jednak urychluje proces vlastní zkázy. Film netvrdí, že to jinak nejde, každopádně jedno od druhého, zklamání a naději, krásu a utrpení, neodděluje. Obrazově, zvukově i svou upřímností mimořádný počin. Ať jej budeme vnímat v kontextu dokumentární či hrané tvorby. 80%(17.10.2019)

  • xxmartinxx
    ***

    Působí to už i světově. Chybí mi ale nějaká linka, nějaká gradace. Martin je na začátku troska a na konci troska. O naději na jeho začlenění se moc neuvažuje, tak se především šourá a občas něco zabrnká na piano - a člověku nezbývá než ho litovat. Nejsem si jistý, jestli tenhle romanticko-tragický hrdina není už moc velký stereotyp nemluvící příliš k problémům dneška, který zachraňuje pouze dokumentárnost (fikční film o tomtéž bychom označili za klišé). Na jednu stranu je to slušně odvedená práce, která přibližuje ko-český dokument evropskému festivalovému prostředí (pokud takovou věc budeme vnímat jako pozitivní), na druhou si nejsem jistý, jestli to o něčem bylo.(6.6.2019)